Článek
Třiatřicet procent Čechů si myslí, že by totalitní politické zřízení s absencí svobodných voleb bylo dobrou volbou pro naši republiku. Ukazuje to výzkum bratislavské nepolitické nevládní organizace Globsec.
Badatelé se v zemích střední a východní Evropy zaobírali několika tématy. Hlavně Putinovou válkou či (ne)výhodami členství v NATO. Více než tisícovky lidí se také zeptali, zda by chtěli žít v diktatuře bez svobodných voleb. Hůř než Češi dopadli jen Slováci a Rumuni. Autoritářství by tam shodně přivítalo 36 procent obyvatel.
„Totalitní režim bez svobodných voleb je dobrý pro naši zemi.“ Tak byla formulována odpověď, s níž souzněla třetina oslovených z Čech, Moravy a Slezska. Badatelé se ptali obecně. Nikoliv specificky na komunistický, socialistický nebo třeba nacistický vládní monopol.
S naší geopolitickou zkušeností si zrůdnost totality nejlépe připomeneme na bolševismu. Na rozdíl od nacistů si komunisty mnoho z nás ještě živě pamatuje. Než ovšem nahlédneme do oficiální statistiky ideologických vražd, vysvětlím, proč je pro mě speciálně výsledek dotazování tak nesnesitelný.
Jmenuji se Jan po svém kmotrovi. V komunistickém lágru, kde byl zavřený z ryze politických důvodů, přišel o nohu. Mám toho mimořádně sympatického muže z Adamova, z jihomoravské rokle, kde se na pozadí kostela tyčily paneláky, zapsaného mlhavě v rodové kulturní paměti vždy rozesmátého. Nedostali ho.
Druhé větvi naší rodiny bolševici zabavili statek, lesy a polnosti. Dodnes se je v plné šíři nepodařilo po komunistickém plundrování uvést do původní vypiplané nádhery. Moje babička línými a hamižnými komunisty vždy pohrdala. Z nóbl dívky, která svištěla na mopedu krajinou Podkrkonoší, se bez nejmenší hořkosti stala milující choť učitele maloměstské školy. Ani jí nevzali rudí gauneři radost ze života.
Rozumím, že je dnes nemálo lidí ekonomicky frustrovaných. Nikdo ale, a na tom bych s dovolením trval, nemůže říci, že se tak děje pro jeho politické či jiné názory. Stát je naopak tak benevolentní, že i ti největší lháři, o nichž jsme opakovaně informovali a kteří čistě kvůli penězům šíří nebezpečné dezinformace, jsou stále volní.
Jistě, můžeme se licoměrně radovat, že 65 procent z nás si podle téhož průzkumu totalitu naopak nepřeje (dvě procenta na to nemají názor). Ona třetina je však, opakuji, minimálně pro mě natolik příšerná, že stojí za to jí věnovat pozornost.
Specificky v prostoru, byvším Československu, kde režim popravil pro „politické trestné činy“ 248 lidí. Kde osm tisíc lidských bytostí zemřelo kvůli politickým názorům v kriminálech a lágrech. A kde bylo nejméně 450 lidí zabito při pokusu prchnout přes hranice. A kde mého kmotra připravili o nohu. A rodinu mojí babičky o dílo budované mnoha generacemi.
O škodách, které bolševismus napáchal na mravním ustrojení národa, nemluvím. Ani 35 let po revoluci nejsou naše páteře zcela narovnané. A už se ozývá volání po totalitě nové. S ohledem na aktuální kondici tuzemské politiky asi nekomunistické. Přesto jde o tendenci zlověstnou, deziluzivní, skličující. A pitomou.