Článek
Strávit slovenskou volební noc přebíháním mezi štáby dvou stran, které se shodně označují jako sociální demokracie, znamenalo spatřit civilizační propast. Takže pozorovatel z Česka bez hlubších znalostí by snadno mohl dojít k závěru, že jejich lídři - Robert Fico a Peter Pellegrini - jsou tak strašně rozdílní, že to v žádném případě nemohou dát dohromady.
Politici Ficova Směru, výhradně muži, sledovali sčítání v sídle strany na bratislavském sídlišti Ostredky. Mezi 150 akreditovaných novinářů, které považují za nepřátele, nechodili a nebavili se s nimi. Ozvali se až po čtvrté hodině ráno, když bylo definitivně jasné, že Směr zvítězil.
Bujaře slavili, vyšli na balkon a hlasitě zpívali „my jsme vyhráli, takto sa to robí…“ Trochu z nich šel strach, byli sebevědomí a evidentně propadli triumfialismu: Teď si to se všemi odpůrci vyřídíme, bez slitování a tvrdě, po našem!
Politici z Pellegriniho Hlasu - jsou to nejen muži, ale i ženy - trávili volební noc v restauraci Aušpic na břehu Dunaje, pod ikonickým mostem SNP, s výhledem na Bratislavský hrad za řekou. Atmosféra úplně opačná. Místo pasivní agrese tady panovala vstřícnost.
Uvolněný Peter Pellegrini vystupoval jako sympaťák, ochotně odpovídal všem na jakékoliv otázky. Skoro se zdá nemožné, že tenhle docela milý chlapík prezentující se jako evropský politik by si mohl plácnout s cynickým Robertem Ficem, jenž kouká na Východ a jehož motorem je pomstychtivost.
Možná, kdyby to rozhodnutí bylo jen na Pellegrinim, raději by vsadil na progresivního Michala Šimečku. Jenže to vše je jen povrchní dojem. Peter Pellegrini po neshodách s Robertem Ficem sice opustil Směr a založil si svůj Hlas, ale oba jsou odsouzeni ke spojenectví. Drží pomyslné jaderné kufříky -navzájem na sebe vědí spoustu kompromitujících věcí, jimiž se mohou vydírat.
Politik s italskými předky i přes hezké řečičky a příjemné vystupování není žádným svatouškem. Babičky okouzlí svými ďolíčky na tvářích, ale coby zkušený pragmatik si uvědomuje, že to on je teď skutečným vítězem voleb. První dva v pořadí se o něj poperou a on jako třetí bude šikovně šponovat svou cenu.
A je to rozhodně Robert Fico, kdo bude ochotný zaplatit cokoliv, aby se vrátil k moci. Takže nebuďme překvapeni, pokud třeba Pellegrinimu nabídne premiérské křeslo. Už si to oba takto vyzkoušeli, když po vraždě Jána Kuciaka podal Fico demisi a vládu pak řídil přes Pellegriniho.
Navenek to nebude vypadat tak špinavě, hlavně před Evropskou unií, od níž i Fico potřebuje proud dotací, nikoliv jeho zastavení. Člověk se skoro nemůže ubránit dojmu, jestli náhodou rozdělení slovenské sociální demokracie na dvě strany není Ficův ďábelský plán. Pokud ano, zafungovalo to dokonale: Drsný Směr vysál hlasy nacionalistům a Hlas coby béčko s lidskou tváří sesbíral umírněné levicové voliče.
