Článek
Internet kypí knížecími radami udílenými české policii v souvislosti se zásahem na Filozofické fakultě UK. Trochu to připomíná fotbal. Mudruje o něm každý druhý Čech. Leč postavíte-li před pivní odborníky balon, místo branky sestřelí rohový praporek.
Není to vlastně nic k pohoršení. Máme i kvůli sociálním sítím prostě čím dál víc ve zvyku vyslovovat se ke všemu. Nevadí, že o věci nevíme nic nebo víme jen málo. Silný a skandovaný názor to vyváží. Nezměníme to. Nezbývá než si zvyknout.
Aby bylo jasno, nemluvím teď například o poslanci Janu Richterovi. Tragédie na Univerzitě Karlově jej zasáhla osobně. Tvrdí, že policisté údajně nechali jeho dceru skoro vykrvácet. „Po 40 minutách ji převezli do Motola s tlakem 30, vykrvácenou. Jenom proto, že někdo na místě zásahu řekl: ‚Tady si někdo stěžuje na prostřelený zadek.‘ Tam byla prostřelená hlavní tepna. Má deseticentimetrový bypass,“ řekl.
Část diskutérů jej obratem obvinila z pokrytectví. Ze snahy nahnat na neštěstí politické body. Což je, myslím, dost vyšinuté uvažování. Pokud by chtěl něco takového učinit, vystoupil by bezprostředně po střelbě, obvinil Fialovu vládu z neschopnosti, dožadoval se rezignace Víta Rakušana.
Nic z toho se nestalo. Richter příběh svého dítěte zmínil až po třech týdnech, na čtvrtečním jednání sněmovního bezpečnostního výboru. Nelze než jeho dceři a celé rodině držet palce, aby se dívka ze svých zranění tělesných i duševních vyléčila co nejdříve. A pokud možno bez následků.
K omylům nemohlo nedojít
Nahlédnuto z opačné strany je ovšem rozhodně v pořádku policejní zákrok podrobit co nejpečlivějšímu zkoumání. Nemachrovat, nehrát si na všeználky. Ale detailně vyhodnotit, jaké kroky byly bezvadné a kde byly mezery. A kde se staly chyby.
Není možné, že by nedošlo k omylům. Česká republika čelila tak šílené situaci na univerzitní půdě poprvé. Je nutné si přehmaty přiznat. Precizně je analyzovat. A co především, bez odkladu začít trénovat, aby se neopakovaly.
Bojím se, že jakmile byla ohavná hranice zvrácenosti jednou překročena, dojde k pokusům o následnictví. O nápodobu, o přiblížení se perverznímu vzoru.
Na policii a státu teď je, aby se s novou realitou srovnaly. Aby vycvičily oddíly pro podobné případy. Aby policie případné přešlapy neopakovala.
Ano, souhlasím, je strašné přizpůsobovat se natolik hnusné realitě. Ale co se dá dělat. Evidentně nemáme na výběr.
