Článek
Glosu si můžete také poslechnout v podání autora.
Existuje humor, který nikoho neuráží? Určitě. Našli bychom spousty příkladů. Stejně jako zcela jistě existuje humor o zvířatech. Máme kreslený humor, židovský humor nebo šibeniční humor. Sarkastický a dětský. To všechno jsou kategorie humoru. Nic z toho není jeho stěžejní charakteristika.
Bavit se o humoru je otravné a nezábavné, jak ostatně v minulém století napsal americký satirik Elwyn Brooks White. Je to jako pitvat žábu. Nikoho to moc nezajímá… a žába umře.
Platí to i o debatách, které se vedou o tom, jaký má být humor v době takzvaných kulturních válek. Tedy jestli máme tolerovat to, když něčí humor uráží konkrétní lidi či skupiny lidí, zejména těch nějak znevýhodněných.
To byl do značné míry i obsah debaty Pro a proti v Českém rozhlase, kde spolu diskutovali mladá novinářka z levicového webového média a výtvarný umělec středního věku. Je jasné, že jejich pohled se na mnoho věcí významně liší. Někdy fundamentálně, jindy může jít jen o nepochopení.
Postřehy mladé novinářky byly zajímavé, například když vysvětlovala, co to znamená být takzvanými snowflakes neboli sněhovými vločkami. Tedy lidmi, kteří mají neustále pocit, že někdo útočí na jejich hodnoty až podstatu. Starší generace postoje snowflakes vnímá jako projev slabosti, podle novinářky je to však naopak projev síly a odvahy vymezit se vůči něčemu, co je urážlivé a nepříjemné.
Potud OK. Rozumím tomu a respektuju to. Stejně jako když novinářka říkala, jaký druh humoru její generaci vadí. Na tenký led se však debata dostala v momentě, když řekla, o jaký humor bychom, cituju přesně, „měli usilovat“. Prohlásila: „Nechceme, aby se humor dotýkal jiných lidí, aby působil jiným lidem nějaké špatné pocity. A podle mě existuje humor, který nikoho neuráží.“
Tím jsme u klíčové věci. Ve chvíli, kdy začneme humor definovat, popisovat a zejména omezovat jakýmisi hranicemi „přijatelnosti“, uděláme z něj mrtvou žábu. Humor totiž neexistuje sám o sobě. Humor není produkt, který definuje sám sebe. Všimněme si: jsou lidé, kteří dělají sochy, židle nebo plomby do zubů. Ale málokdy říkáme, že někdo „dělá humor“, a když, tak už to má negativní konotaci.
Mnohem přesnější je napsat, že se „pokoušíme o humor“. Protože o výsledku rozhodne až reakce publika. To je jediná určující charakteristika humoru. Že se publikum zasměje. Autenticky, a řekněme až fyziologicky nezpochybnitelně. V ten moment víme, že jsme „udělali“ humor. A v této definici nehraje žádnou roli, jestli byl urážlivý, absurdní, nebo jakýkoli jiný.
Neznamená to, že to dává automaticky licenci chovat se urážlivě, nemorálně či opovrženíhodně. Na pokusy o humor se vztahují stejné nároky jako na jakýkoli jiný veřejný projev. Máme zákony, v různých zemích různé, které určují, za jaké slovní projevy lze lidi trestně stíhat, případně jak se lidé můžou soudně domáhat omluvy či satisfakce. Ale nehraje v tom žádnou roli, jestli to, co veřejně zaznělo, je, anebo není vtipné.
Autentická reakce publika je tím jediným, co definuje humor. Je to situační věc. Dělat humor se zdá být lákavé, ale je to riskantní. Protože, jak se říká, hranice poznáte, až když je překročíte. Někdy se to nedá odhadnout. Zůstane záhadou, proč někdy může být něco vtipné a vyvolat smích, a jindy to samé vyzní nepatřičně a trapně.
Když se stane něco tragického, jako v Praze těsně před Vánoci, napadne často hodně lidí nějaký pokus o vtip. Může to být obranná reakce naší psychiky. Většina lidí nechá takový vtip jen ve své hlavě. Ale najdou se ti, kteří neodolají. Pár pokusů o vtip jsem i po zmíněné tragické události na sociálních sítích zaznamenal. Ale skoro všichni je vzápětí smazali.
Jak křehká hranice je mezi humorem a neúspěšným pokusem o něj, se v pondělí večer přesvědčil americký komik Jo Koy. Moderoval předávání Zlatých glóbů, tedy prestižních cen udělovaných Asociací zahraničních novinářů. Zvykem bývá, že moderátor vtipkuje na adresu lidí z filmové branže, většinou sedících v sále. Klasikem tohoto žánru je britský komik Ricky Gervais, který Glóby moderoval pětkrát.
Říká se, že jde o nejtěžší žánr „dělání humoru“ vůbec. Úkolem moderátora je přesný opak toho, co od správného humoru požaduje česká mladá novinářka, tedy „dotknout se“ lidí v sále. Pokud možno je urazit. A kritériem úspěchu je to, že se rozesmějí. Když ne přímo ti, které urazíte, tak ostatní v sále. Problém je v tom, že se všichni navzájem znají, jsou ze stejné „bubliny“, jak se dnes říká, a dívají se na svět podobně.
Přečtěte si recenzi show Rickyho Gervaise v Praze:
Prostě je to strašně obtížné. Rickymu Gervaisovi se to podařilo. A bylo to od něj riskantní, když hollywoodským celebritám - naposled v roce 2020 - říkal, že většina z nich strávila ve škole míň času než Greta Thunbergová, a že tedy nemají ani náhodou nárok poučovat veřejnost o čemkoli.
Případným oceněným dal pak návod, jak se mají na pódiu chovat. „Vezměte si svou malou cenu, poděkujte svému agentovi a svému Bohovi, a jděte do hajzlu. Už tak je tahle show dlouhá tři hodiny. Takže pojďme k vyhlášení první ceny.“
Ano, na videu vidíme rozpačité výrazy některých hvězd, třeba Toma Hankse, a vychutnáváme si šéfa firmy Apple Tima Cooka, když Ricky Gervais chválí seriál Morning Show, který Apple produkoval a odvysílal na své platformě. A pak říká:
„Skvělé drama o tom, jak je důležitá lidská důstojnost a to, že jste na správné straně. Drama vyrobené firmou, která v Číně provozuje výrobny zaměstnávající děti.“
Všem v sále pak Gervais řekl: „Kdyby Islámský stát založil streamingovou platformu, asi byste zvedli telefon a zavolali svému agentovi, že mám pravdu?“
Ano, mnoha lidí se to nepochybně dotklo, bylo to riskantní a zcela jistě i urážlivé. Ale když jsme viděli nespokojené tváře některých celebrit, zároveň jsme slyšeli hromový smích rezonující v sále.
Ten smích vysvobodil Rickyho Gervaise i nás všechny z pochybností, jestli se mu povedl humor. Povedl. Všechno ostatní je zástupný problém. Bylo to vtipné a byl to humor.
Má Tim Cook pocit, že by mohl napadnout u soudu tvrzení, že nikdo nezletilý v Číně nevyrábí iPhony? Může to zkusit. Chce Tom Hanks zpochybnit, že není vzdělaný jako Greta Thunberová, případně že by neuzavřel kontrakt s Islámským státem? Taky může. Ale k těmhle sporům nedošlo a v sále se smáli lidé.
Tečka.
Zpátky do roku 2024, komik Jo Koy říká rovněž vtipy na adresu přítomných celebrit. Třeba že za herecký výkon roku považuje to, že osmdesátiletý Robert de Niro udělal dítě své o několik desetiletí mladší partnerce. Když byste se zeptali mě, řeknu, že je to docela dobrý vtip.
Reálný výsledek? Nikdo v sálu se nesmál. Povedl se Jo Koyovi humor? Odpověď je stejně jednoznačná jako u Rickyho Gervaise, jen opačná. Ne, humor se mu nepovedl. Lidé se nesmáli.
Takhle jednoduché to je. Přestaňme pro humor určovat hranice. Přestaňme hodnotit humor podle toho, jak se potýká s naším světonázorem nebo tím, jak se díváme na svět. Jediné kritérium pro humor zní: Zasmáli jste se? Zasmál se někdo?
Pokud ano, byl to humor. Když ne, je nám líto. Všechno ostatní můžeme řešit až pak.
