Článek
Výuka moderních dějin je podle většiny žáků základních a středních škol nedostatečná a chtěli by jí věnovat víc času, zjistila Česká školní inspekce. To jsou z úst naší mládeže zlatá slova.
Protože asi 70 procent dětí v dotaznících uvedlo, že jim dějepis pomáhá porozumět dění ve světě. O nejnovějších dějinách a soudobých problémech ale neučí dvě třetiny pedagogů, což se projevuje i na znalostech školáků.
Nejde o úplně nový ani šokující poznatek, bohužel. Školní osnovy, kapacity vyučovacích hodin a zaběhnutá pedagogická praxe vedou k tomu, že těžiště dějepisu spočívá v hluboké a zaprášené minulosti. To se ví dlouho.
„Učitelé dějepisu dospějí v devátém ročníku nejčastěji do 90. let 20. století, případně do roku 1989. Jen pětina z nich dovede výuku dějepisu do prvního desetiletí 21. století, do současnosti dospěje s výukou dějepisu přibližně 14 procent učitelů. Neuspokojivé je, že nejnovější dějiny a soudobé problémy žákům nepředávají dvě třetiny učitelů,“ sdělila školní inspekce.
Co s tím? Jeden návrh bych měl. Přibrat problém s dějepisem do „Česka na křižovatce“ čili probíhající kampaně za zemi moderně se rozvíjející a kupředu kráčející.
Požadavky dostatečného pokroku tohoto typu – koneckonců jejich hlavními proponenty jsou podniky a podnikatelé – jsou obvykle spojeny s ekonomikou a technologiemi. Zatímco na druhé straně příběhu, pokud na té křižovatce odbočíme špatně, nás čekají stagnace a úpadek, symbolizované stále častěji používaným slovem skanzen. Strašidlo skanzenu má podobu země bez stovek kilometrů silnic o třech pruzích a továren na lithiové baterie.
Tak jistě, někdo se ze všeho nejvíc hrozí právě takové představy. Ale skanzenem, dokonce bližším původnímu smyslu toho slova, je také to, jak se u nás učívá dějepis.
Když v něm scházejí moderní dějiny a současná zkušenost, je to spíš procházka skanzenem. Muzeem roubenek za doprovodu Aloise Jiráska. Historie, která zůstává němá a „porozumět dění ve světě“ pomáhá málo. Tohle by nás mělo strašit taky, nejen dálnice končící v polích.
