Článek
Kolem příběhu Martínka, na jehož léčbu Češi vybrali víc než sto milionů, vyvstává řada otázek. Jednou z těch základních otázek je: Co by se stalo, kdyby se nezvedla tak silná vlna solidarity?
Vedle kritiky, která teď ze všech stran míří na zdravotní pojišťovnu, je fér napsat, že příběh Martínka je opravdu zcela výjimečný. Trpí vzácným genetickým onemocněním, které bylo prokázano jen u 120 lidí na světě. A speciální léčba, která by mu dala šanci žít relativně normální život, není hrazená z veřejného pojištění, protože lék nemá v Česku potřebnou registraci.
Obojí bohužel představuje velkou překážku - tedy formální překážku - před pojišťovnou. Jednoduše řečeno: Martínkův případ nezapadá do tabulek, podle nichž pojišťovna rozhoduje o proplacení léčby. Proto rodičům nemocného chlapce přišlo zamítavé stanovisko.
I kdyby bylo milionkrát zdůvodněné pádnými argumenty, skutečně stojí život dvouletého chlapce za lpění na formalistickém výkladu pravidel? Nelze v podobných případech v rychlosti jednat o výjimce?
Není to poprvé, kdy život některých pacientů zachraňuje veřejnost. Namátkou si vybavím minimálně pět příběhů z posledních několika let, kdy měli pacienti prostě smůlu, protože jim nikdo z oficiálních míst nepomohl. Vím o nich mimo jiné i díky herečce a influencerce Nikol Leitgeb, která na sociálních sítích pravidelně informuje o sbírkách pro těžce nemocné pacienty a která si díky této činnosti už brzy převezme medaili od předsedy Senátu.
Radost ze silné podpory u každé jednotlivé sbírky nicméně výrazně kazí přístup zdejších zdravotnických institucí. Z jejich vyjádření to totiž často působí, jako by ani nejednaly o pacientech, ale jen o položkách se strojově vygenerovaným kódem.
A nutno říct, že obraz zdravotnictví teď nevylepšil ani ministr Vlastimil Válek poté, co byl novináři konfrontován s případem vážně nemocného chlapce. Namísto jasných slov ubezpečení jsme si mimo jiné vyslechli ódu na „mimořádnou“ českou legislativu, která podle jeho slov dokáže uhradit celkem rychle i vzácné léky. Něco mi říká, že i když ministr není zas tak daleko od pravdy, jeho slova nevyzní v aktuální situaci dobře. Minimálně proto, že jen roboticky vysvětlil proces schvalování léčby a jako pokaždé zapomněl na tolik důležitou empatii.
Jestli lze něco skutečně popsat přízviskem „mimořádné“, pak je to přístup veřejnosti, které se zase v extrémně krátkém čase povedlo vybrat na záchranu lidského života. Jen škoda, že tak rychle jako běžní lidé neumí jednat ti, kteří to mají v popisu práce.
