Článek
Letošní 21. srpen měl několik důležitých „poprvé“. Poprvé se stalo, že si tuhle osudovou osmičku československých dějin připomínáme s prezidentem, který tou dobou nebyl ani zdaleka plnoletý. Petru Pavlovi nebylo v roce 1968 ani sedm. Zatímco tři jeho demokraticky zvolení předchůdci zažili osmašedesátý jako dospělí lidé, respektive jako účastníci tehdejších a následujících událostí.
Letošní výročí okupace je také prvním, kdy na pietě u rozhlasu hovořil prezident, který byl v časech „dočasného pobytu“ sovětských tanků členem komunistické strany. Tahle minulost Petra Pavla, stejně jako jeho sebekritický postoj vůči ní, byla všeobecně známá už před volbami.
Teď se poprvé zkřížila s datem, odjakživa připomínaným (do konce 80. let jen neoficiálně a soukromě) ve jménu svobody a její ceny.
Bez překvapení: Nijak zvlášť to nebolelo.
Jistě, jsou a budou lidé, kteří z principiálních důvodů armádně-komunistickou část Pavlovy minulosti neskousnou. A prezidentův, obsahem celkem očekávatelný projev 21. srpna budou brát spíš jako znesvěcení než jako uctění památného výročí.
Mávnout nad jejich názorem rukou en bloc by nebylo slušné ani rozumné: protože i oni pravděpodobně rozumí tomu, k čemu je funkce hlavy státu dobrá, a proč se těší důstojnosti. Totiž: prezident je tu mimo jiné od toho, aby pečoval o společnou paměť. Aby při důležitých výročích byl vidět a slyšet a říkal takové ty věci, co někomu možná zní banálně nebo pateticky, ale které se jednoduše říkat mají.
Ano, aby fungoval i jako ten vysmívaný „kladeč věnců“. To má prezident v popisu práce.
Aby byl pro péči o kolektivní paměť kompetentní, musí se pochopitelně vyrovnat i se svou vlastní, osobní. Zametání pod koberec je vyloučeno. I proto, nejen vzhledem k nápadným rozdílům v jejich polistopadových životopisech, byl Petr Pavel u rozhlasu nesrovnatelně autentičtější než před pěti lety na stejném místě vypískaný premiér Andrej Babiš.
Pavlova péče o paměť tudíž také nabízí vzpomínku na to, jak se většina občanů pod tlakem okolností a strachu po roce 1968 přizpůsobila a na to, že v roce 1989 měla KSČ plného půldruhého milionu členů.
To všechno je nejen důstojnější, ale také užitečnější přístup než seriál „tichých vzpomínek“, které 21. srpnu a 17. listopadu do loňska věnoval Miloš Zeman. S 21. srpnem to měl vlastně přesně obráceně: v roce 2013 ho využil na volebních billboardech „Už tehdy jsem byl s vámi,“ hlásal a také, že „veřejně nesouhlasil se sovětskou okupací“. A po prezidentských volbách se, obrazně řečeno, místo na pietní akt na Vinohradské třídě v Praze 2 odebral na recepce na ruské ambasádě. Jindy mnohomluvný mlčel dokonce i při 50. výročí roku 2018. Jeho mluvčí vzkázal, že prý už „projevil odvahu v době, kdy nebyla levná“. Nemilosrdně přeloženo: trhněte si nohou, vážení spoluobčané.
Petr Pavel v pondělí u rozhlasu řekl: „K tomu, co se vlastně tehdy stalo a jaké byly souvislosti, jsem musel dospět po dlouhé době. Lepší pozdě než nikdy.“ Kdyby nic jiného, tak to zní alespoň upřímně.
