Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Skoro to vypadá, že Fialova vláda je po necelých dvou letech u moci zaskočena velikostí veřejného sektoru. Najednou zjišťuje, že ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi máme nějak moc obcí, všelijakých úřadů, pošt, nemocnic, škol, ale třeba i učitelů.
Ukázalo se to tento týden, když si ministři pozvali do Prahy hejtmany všech krajů, aby jim řekli, že takhle to dál nejde, protože na všechno prostě už nejsou peníze. A že by bylo vhodné někde nějakou tu školu nebo špitál zrušit, pokud je o kousek dál další.
Ano, je známým faktem, že máme opravdu nadstandardní veřejný sektor. Ne vždy to při všem naříkání na poměry doceňujeme. Kromě zmíněných služeb sem patří třeba i hustá síť veřejné dopravy nebo třeba vysoká bezpečnost zajištěná jedním z nevyšších počtů policistů na obyvatele.
Ponechme teď stranou klíčový problém vyjádřený už před lety Miroslavem Kalouskem, že nelze mít „švédské služby za rumunské daně“. Tedy že politici by měli férově říct: Pokud chcete zachovat rozsah veřejných služeb, musíme vám zvýšit daně. Pokud chcete nízké daně, tak musíme zrušit – třeba – několik nemocnic. Vyberte si, obojí nejde.
Šokující je dnes něco jiného: Že středopravicové vládní strany s nápady na omezení a škrtání přicházejí tak zbrkle, teprve až ve chvíli, když opravdu hoří - tedy když dojdou peníze. Tím jen odhalují svou slabou kompetenci a zklamávají vlastní voliče.
Ti si musejí říkat: Co proboha dělaly dnešní koaliční partaje těch osm let v opozici, kdy se měly chystat na převzetí moci?! Po celou dobu si evidentně vystačily jen s prázdnými floskulemi o tom, že „stát je obalený tukem a je potřeba ho zbavit špeků“. To je pěkný slogan na mítinky.
Ale co dál? To kromě marketingu nemají připravené žádné systémové změny? Není jiná odpověď, než že čas v opozici dnes vládnoucí politici promarnili. Nebo byli leniví, či snad neschopní připravit si konkrétní plány, které hned v prvních měsících po převzetí vlády uskuteční v jednotlivých oblastech.
Nejlépe je to asi vidět ve školství. Ministr Mikuláš Bek bije na poplach teprve v momentě, kdy mu chybí „pitomých“ pět miliard korun ve 270miliardové rozpočtové kapitole. Takže najednou říká, že by se měl snížit maximální počet hodin výuky proplácený ze státního rozpočtu.
Nebo nadhazuje, že vláda by stejně měla platit jen vzdělávání. A zřizovatelé (obce u základních škol, kraje u středních) ať si financují samotný provoz. Tedy i platy 17 tisíc nepedagogických pracovníků, jako jsou kuchařky, účetní, školníci nebo uklízečky.
To všechno jsou legitimní úvahy. Jenže prosazoval by ministr Bek tyhle reformní kroky se stejnou vehemencí i tehdy, pokud by se těch pět miliard pro školství nakonec někde našlo?
Že vlády špatně komunikují své kroky, je otřepané klišé. Dnes to ale platí dvojnásob. Kdyby Fialova vláda včas, třeba začátkem roku, dotčeným oznámila, co všechno a proč se bude muset omezit, jistě by to mnozí pochopili. A někteří možná i uvítali.
Pokud jim to ale ohlásí pár měsíců před koncem roku, jen přiznává, že věci nemá promyšlené a připravené. Že jen hasí tam, kde zrovna nejnápadněji hoří.
Nejednou vidíme, že všechny teoretické poučky o tom, že reformy se mají dělat v dobrých a klidných časech, samozřejmě vůbec neplatí. Ke změnám jsou politici donuceni teprve ve chvíli, kdy dojdou prachy. Lepší motivaci asi nevymyslíme.
