Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve středu 16. dubna slaví svátek Ireny, ale také hlas. Světový den hlasu je od roku 2002 příležitostí pro lékaře laryngology a foniatry k propagaci lepší péče o lidský hlas a hlasovou hygienu. Je to správné, protože potíže s hlasivkami nebo hrtanem vnímáme často až ve chvíli, kdy je pozdě.
Dáme-li ale stranou medicínu, pojem „svátek hlasu“ může v dnešní době znít skoro jako provokace. Nemám přitom na mysli kontrast s celosvětovým boomem diktatur, v nichž hlas či názor jednoho každého občana obvykle nic neznamená. A kde „hlas lidu platí za jeden hlas, takže není těžké jej přehlasovat“, jak to kdysi aforismem trefně vyjádřil básník Jiří Žáček. To je samozřejmě zlé, ale o hlasy umlčené ani volební mi v tuto chvíli nejde. Spíš chci připomenout hlasy manipulující, záměrně zavádějící či přímo rozdělující společnost.
Ve veřejném životě i v mezinárodní diplomacii přestává hlas fungovat jako základní dorozumívací prostředek. Paradoxně se stává naopak spíš nástrojem nedorozumění. Ba úmyslného míjení a alibismu. Příklady? V politice se nedodržují domluvy. Třeba z takzvaného budapešťského memoranda z roku 1994 o garancích bezpečnosti pro samostatnou Ukrajinu se vinou Ruska stal pouhý cár papíru. Také v současnosti Kreml halasně tvrdí, že má zájem dohodnout se s Kyjevem na příměří, ale bokem rovnou varuje, že se rozhodne na frontě. A kolik se toho už namluvilo, že se nebude útočit aspoň na energetickou infrastrukturu – jenže skutek utek.
Dnes je běžné i to, že politici hlasitě a bez uzardění mění svá prohlášení o 180 stupňů ze dne na den. Jako by vyřčené slovo nic neznamenalo. Ukázkou takřka v přímém přenosu je americký prezident Donald Trump. V jednu chvíli cla zavádí, v druhou odkládá, jednou Ukrajinu haní, jindy vychvaluje, někdy odepisuje NATO, pak s ním počítá.
Česko na tento cirkus názorových přemetů důkladně připravil známý „eurofederalista“ a parťák Orbána, Putina i Si Ťin-pchinga v jedné osobě Miloš Zeman. Z jeho oblíbené hlášky, že jenom idiot nemění své názory, by asi Mistra Jana Husa ranila mrtvice. Zato šéf ANO Andrej Babiš ihned po Trumpově celním „dni osvobození“ odhodil červenou čepici a obratem se z hlasitého trumpisty stal stejně hlasitým kritikem Trumpova počínání. „To je jako v blázinci, nikdo tomu nerozumí,“ nechal se slyšet.
Ano, blázinec. Žijeme v době zvukového smogu. V čase inflace hlasů, názorů a slov, jejichž váha tím povážlivě klesla. Jeden přes druhého mele každý to svoje a málokdo opravdu poslouchá. Dokonce si před tou kakofonií často raději zacpáváme uši (mimochodem, WHO pořádá od roku 2015 každého 3. března Světový den sluchu). Důsledek: O úspěchu hlasu dnes nerozhoduje ani tak myšlenkový obsah, jako spíš síla decibelů, manipulační schopnost mluvčího a masovost přenosu k posluchačům.
Dá se s tím něco dělat? Dunící „trumpety“ a slibotechny z politiky asi hned tak nevytlačíme. Snad by nám ale dnešní svátek mohl připomenout, že lepší je poslouchat, slyšet a snad i vyslyšet „hlasy volajících na poušti“. Tedy lidi, kteří hlasitě upozorňují ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, ale nejsou včas vyslyšeni. Konkrétní jména si jistě každý umíme vybavit sám. Zatím u nás jejich hlasy zní, stačí jen nastražit uši a vnímat. Ale po volbách může být pozdě.
