Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
První pražskou upomínkou na Hanse Kelsena (1881–1973) se stala pamětní deska, kterou v pondělí nechal instalovat na rohu u bývalého obchodního domu Máj jeho současný majitel.
Na místě, kde stál Kelsenův rodný dům, už přitom není ani obchoďák, ale spíš zábavní centrum, jehož zdi jako někde na pouti zdobí několikametroví pestrobarevní motýli. Kelsenovi příznivci a strážci jeho odkazu to sotva mohou hodnotit jako přiměřený projev zasloužené úcty.
Pamětní plastika s názvem Dvě německá slova v českém veřejném prostoru se skládá ze dvou protilehlých zrcadlových nápisů – německých slov „sein“ a „sollen“, která jsou klíčovými pojmy v Kelsenově právní filozofii a představují dva světy – svět toho, co je, a toho, co má být. Nápisy jsou vytvořeny z leštěného titanu.
Kdo vlastně byl Hans Kelsen?
Pamětní deska se drží linie, která Kelsena s Prahou spojuje od jeho narození. Jeho otec Adolf pocházel z vídeňské židovské rodiny, se svou ženou Augustou původem z Jindřichova Hradce se však roku 1880 přestěhoval do Prahy, kde si zařídil plynárenský podnik. Ve městě nad Vltavou však zažil samé potíže. Na magistrátu byl vyšetřován kvůli tomu, že špatně těsnil trubky, později mu pražská hospodářská komora odmítla poskytnout doklad o kvalifikaci a magistrát mu odepřel licenci. Adolf Kelsen sice nakonec všechno vyřešil, přesto ho české poměry znechutily dost na to, aby se i se čtyřletým synem Hansem vrátil do hlavního města monarchie.
Ve Vídni a později v Heidelbergu Hans Kelsen vystudoval, na druhé adrese spolupracoval se svým nejslavnějším učitelem Georgem Jellinekem (původem z Moravy). Zásadní kritikou Jellinekova učení vytvořil tzv. čistou teorii práva, která se stala hlavním pilířem právního pozitivismu v Evropě a později inspirací pro britskou školu pozitivního práva.
Na základě své teorie Kelsen sepsal po první světové válce rakouskou ústavu, kde omezil činnost vlády na aktivity definované v právních normách, které si předtím nechá schválit parlamentem. Zároveň využil inspiraci americkým Nejvyšším soudem a zavedl Ústavní soud, který mohl zkoumat a rušit zákony, pokud byly v rozporu se základní normou (německy Grundnorm), zpravidla ústavou.
Tím se dostal Kelsen do nesmiřitelného konfliktu s dalším prominentním právníkem Carlem Schmittem, který později vstoupil do nacistické strany a exaktně definoval pravidlo uznávané stejně nacisty jako komunisty, totiž že vláda či vládce stojí nad zákonem.
Prosadil se však Kelsen a princip, podle kterého může soud přezkoumat chování vlády i parlamentu, se stal základem ústavy ve většině evropských a latinskoamerických zemí včetně Německa, Itálie, Španělska a Brazílie. Zároveň s Rakouskem, tedy dříve než ostatní, zavedla Ústavní soud československá ústava, k jejímž otcům patřil brněnský právník František Weyr, kterého sám Kelsen označoval za svého nejbližšího přítele.
V roce 1936 se Kelsen do Prahy vrátil. Tomáš G. Masaryk zařídil židovskému profesorovi po vyhnání z Rakouska i Německa československé občanství a nabídl mu také katedru na pražské Německé univerzitě. Občanství se Kelsenovi hodilo při pozdější emigraci do Ameriky, zároveň ovšem v Praze zaznamenal nejhorší zkušenost své akademické kariéry:
Kelsenův životopisec Thomas Olechowski podrobně popisuje, jak při první i druhé přednášce obsadili vyhrazenou posluchárnu němečtí nacionalističtí studenti spolu s radikály z mimouniverzitních spolků, zabránili vstupu ostatním a okamžitě po začátku přednášky sál opustili. Když Kelsen před prázdnou posluchárnou rezignoval a vracel se do kanceláře, dočkal se nepřátelských výkřiků včetně „židovská svině“. Úřady nakonec zasáhly, ovšem podle samotného profesora málo razantně. Během své dvouleté činnosti na univerzitě si pak musel zvyknout na výhružné dopisy, někdy vyzdobené hákovým křížem.
Depresivní zkušenost s Prahou se stala podle Olechowského hlavní důvodem šťastného rozhodnutí opustit Evropu, které Kelsenovi zachránilo život, a ještě podpořilo kariéru. Hůře dopadl jeho přítel Weyr, který byl v roce 1943 zatčen a uvězněn pražským gestapem, a kterého v roce 1948 vyhodili z brněnské právnické fakulty také komunisté. Kelsen se pokusil těžce nemocného přítele přestěhovat za oceán, ten už však nemohl kvůli chatrnému zdraví cestovat.
Po Hansi Kelsenovi se jmenují elitní právnické instituty a na jeho počest se na celém světě konají konference. Česko a konkrétně Praha si na něho vzpomněly plastikou u venkovní zdi zábavního centra. Málo důstojné? Ještě by se to dalo vylepšit případným památníkem na Janáčkově nábřeží, kde byl Kelsen v letech 1936–38 podnájemníkem u Weyrovy sestry.
