Článek
Součástí až čtyřicetimilionové informační kampaně Ministerstva vnitra je také prezentace vlády na obecních nástěnkách. Vít Rakušan o nich mluvívá trochu omluvným tónem, jako by se za něco tak dřevního, jako jsou nástěnky, styděl.
Ve správné country for the future, kde patří k dobrému politickému tónu zalykat se modernitou, zatímco slovo skanzen se stalo symbolem zmaru a pekla, je takový submisivní přístup nakonec pochopitelný. Ale nepodložený.
Ano, někomu se může zdát, že teletext je oproti nim digitálním médiem budoucnosti. No a? Ať žijí nástěnky!
Ministr například pravil, že „stát musí i touto primitivní formou komunikovat s lidmi také v nejodlehlejších místech“, nebo se pochlubil, že „měli jsme už velmi úspěšný projekt na nástěnkách v Libereckém kraji, kterým se často smějeme, ale každý na té vesnici se u nich zastaví a čte je.“
Probůh, proč pořád ten despekt? Ví to Rakušan, víme to všichni: nástěnky jsou naprosto super a někdy je to to nejoriginálnější, co o sobě ta která obec vypovídá. Jejich informační, v některých případech také estetickou hodnotu nelze přecenit.
Aspirují na seznam kulturního dědictví.
Samozřejmě, i v Chocholaté Lhotě (to je jen náhodný ilustrační příklad!) mají signál televizních zpráv, internetů a TikToku. I zde se rozkládá Česko 2.0, 3.0, 4.0 a tak dále. I na místní občany si brousí zuby dezinformace a umělá inteligence.
A taky tu mají něco jako nástěnku. „Primitivní formu komunikace“, která je ale jako součást mediálního mixu nenahraditelná.
Protože někdo to tak zkrátka má. Místo do aplikace v mobilu kouká na off-off-line přišpendlené papíry.
Kde jinde než z obecních nástěnek jedním pohledem zjistíte, odkdy je v sobotu zábava a v neděli fotbal, po kolika korunách za kilo se vykupují spadaná jablka, jaký je telefon na kominíka a že v úterý nepůjde elektrika? A že politici před volbami vypadají zhruba pořád stejně?
Roli nástěnek nepřímo vyzdvihl i Ústavní soud, když zkoumal vyhlášení nouzového stavu v roce 2020. Oznámit ho na tiskové konferenci prý rozhodně nestačilo, a jak vzpomněl soudce Jaromír Jirsa, v takovém případě by spíš mělo „viset oznámení na každém nároží“. Což je svatá pravda, na které nic nemění ani to, že taková metoda někomu připadá předpotopní.
Vláda se nicméně, zdá se, poučila a vzala nástěnky na milost. Podezřívám ministra Rakušana, že v nich dokonce nalezl zalíbení, samozřejmě tajné, aby se uprostřed digitálního pokroku politicky neznemožnil.
Otázkou zůstává, jestli za poznání, kde spočívá podstata skutečně strategické komunikace, nezaplatíme až příliš vysokou cenu. V korunách z erárního rozpočtu.
