Glosa: Medaile za Vrbětice s citátem z mnichovské kapitulace

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za vyšetřování kauzy Vrbětice, klíčovou bezpečnostní akci posledních let, obdrželi někteří příslušníci policie a tajných služeb medaili. Seznam Zprávy o tom psaly nedávno v souvislosti s příběhem bývalého detektiva NCOZ, který byl jedním z nich, a fotografii medaile publikovaly.

„Na základě doporučení jeho nadřízených obdržel společně s dalšími kolegy medaili za výbornou spolupráci,“ potvrdil mluvčí BIS Ladislav Šticha. Později dodal, že nejde o oficiální medaili, ale „druh upomínkového předmětu, na který nejsou kladeny tak přísné designové, heraldické a další nároky“.

Zjištění, že za výbuchem v muničním skladu ve Vrběticích stojí agenti ruské GRU, vedlo v roce 2021 k dramatickým politickým změnám. Mimo jiné k vyhoštění valné části osazenstva velvyslanectví Ruska v Praze. Zároveň prezident Miloš Zeman dlouhodobě zpochybňoval práci BIS, a to i po zveřejnění zmíněného odhalení premiérem Babišem a ministrem zahraničí Hamáčkem.

Tenhle kontext je připomínkou, že šlo o hodně. A jestli pak nadřízení usoudili, že si jejich lidé zaslouží medaili, není zvenčí viditelný důvod o tom pochybovat.

No a pak je tu ta medaile samotná. Respektive k ní přiložený pamětní list, dobře viditelný i na fotografii. A právě o tomhle detailu stojí za to něco povědět víc.

Na papíře je ozdobným písmem vyvedený text „Budeme se snažit zajistit svému národu klidný život.“ S faksimilií podpisu prezidenta Edvarda Beneše, má tedy jít o jeho citát. Jenže věc je, řekněme, složitější. O dost.

Takzvaně před závorku se dá vytknout fakt, že zrovna medaile za operaci, která pomohla zemi čelit mocenské agresi Ruska, je spojovaná s osobností druhého československého prezidenta. Ne, vinit přímo Beneše za to, že jsme po válce skončili v sovětském a komunistickém panství, by nebylo ani spravedlivé, ani historicky opodstatněné. Dá se ale minimálně soudit, že mohl – během let – podniknout víc, aby se to nestalo.

Na druhou stranu, Edvard Beneš se zasloužil o stát a od roku 2004 o tom máme i zákon, lex Beneš. Není to někdo, jehož myšlenky – až na výjimky, jako je volání po „vylikvidování německého problému“ na jaře 1945 – bychom si v 21. století museli nějak odpírat. Ani v děkovných dopisech státním zaměstnancům.

„Budeme se snažit zajistit svému národu klidný život“ zní důstojně a moudře. I jako solidní motto pro práci bezpečnostních složek.

Jenomže ten citát, podle řady internetových zdrojů a podle archivních pramenů, se váže k přijetí Mnichovské dohody Československem v září 1938. A navíc není přesný. A navíc ho neřekl Edvard Beneš, ale ministr zahraničí Kamil Krofta, když 30. září britskému, francouzskému a italskému velvyslanci tlumočil stanovisko prezidenta a vlády. Tak to uvádí i sám Beneš ve svých pamětech.

Bylo to tehdy prostě trochu jinak. Okolnosti byly trochu jiné, než by se mohlo z pamětního listu k vrbětické medaili zdát.

Proklamaci „snažit se zajistit svému národu klidný život“ ve skutečnosti předcházelo slovo „podrobujeme se“ Mnichovské dohodě čtyř mocností, která znamenala odstoupení třetiny území nacistickému Německu. V originále nešlo, a těžko jít mohlo, o odhodlaně bojovné, ale spíš v bezvýchodné situaci kapitulující prohlášení Československa.

Širší znění Kroftova citátu ze schůzky s velvyslanci, jak ho uvádí publikace Mnichov v dokumentech z roku 1958: „Nechci kritizovat, ale pro nás je to katastrofa, již jsme si nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu život pokojný. Nevím, budou-li mít z tohoto rozhodnutí učiněného v Mnichově prospěch vaše země, ale jistě nejsme poslední, po nás budou postiženi jiní.“

Takže „Benešův“ výrok, po kterém opravdu přišly události, před nimiž varoval Krofta, ilustruje československé sklopení hlav. Přizpůsobení se „katastrofě“ v rámci svých možností „klidným životem“. To jako aluze na Vrbětice vážně nesedí, myslím si.

Pravděpodobná záměna Krofty za Beneše nespadla z nebe. Na internetu je výrok „Budeme se snažit zajistit svému národu klidný život“ skutečně víckrát připisován Edvardu Benešovi, ale nenarazil jsem na žádný původní zdroj, který by to podložil. Nejspíš se stalo, že kdosi udělal chybu, a pak už to přebíral jeden od druhého, včetně Wikicitátů.

Každopádně, i když to na internetech říká Beneš, říká to po Mnichovu stejně jako Krofta. Suma sumárum: Není to pravda, ale mohla by být, a trochu i je.

Mluvčí BIS Ladislav Šticha na dotaz Seznam Zpráv reagoval: „Bylo by třeba asi oslovit renomované historiky, aby rozpor ve veřejných zdrojích objasnili. Na druhou stranu, nic by to nezměnilo na tom, proč jsme si tento citát vybrali. Použitá část vystihuje myšlenku, kterou jsme na pamětním listu chtěli vyjádřit.“

Podle mluvčího „je běžnou praxí, že se používají části výroků známých osobností. Pokud není uveden původní kontext, tak má platnost pouze a jen obsah vybraného výroku. Platí to pro řadu citátů například Cicera, Platóna, Winstona Churchilla, Franklina Roosevelta, Alberta Einsteina nebo Jana Wericha. Dokonce jsou ve veřejném prostoru používány citáty, jejichž pravdivost se dá jen těžko ověřit. Například dnes už známé zvolání parašutistů v kryptě: Jsme Češi a nikdy se nevzdáme! Což měl mimo jiné zvolat i Slovák Gabčík. Některé zdroje se odvolávají na dobová svědectví, jiní to přikládají pozdějšímu vzniku legendy.“

Což o to, citáty a údajné citáty žijí svým životem, a někdy hodně dlouhým (nejdelším asi ty biblické). A proces legendizace, když se jednou rozjede, s postupujícím časem neukočírujeme, natož abychom ho zastavili. Kdo rozsekne, jestli Kozina pod šibenicí zvolal Hin sa hukáže!, nebo, to spíš, něco jiného?

V našem případě se ale pohybujeme na půdě relativně pevných fakt a nezmytizované historie. Je se tu čeho chytit, výroky státníků z roku 1938 není potřeba opřádat legendami, a asi to není ani šťastné. Legenda je černobílá, historie je komplikovanější. Dokud to jde, stojí za to nechávat ji mluvit a nevybírat to, co se nám líbí a hodí do krámu.

A hlavně, jak říkal Masaryk: „Nevěřte všemu, co vidíte na internetu!“