Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když vláda ve středu oznámila, že velkým firmám v energeticky náročných odvětví přispěje na vysoké ceny elektřiny, vybavily se mi tři momenty.
Za prvé: Opakované výroky ministrů o škodlivosti různých subvencí, které je třeba zrušit. Jinak se prý naše tržní hospodářství definitivně změní v ekonomiku závislou na návykových drogách zvaných dotace.
Za druhé: Zářijový projev premiéra Fialy na podnikatelské konferenci, kde mluvil o restartu Česka, o své vizi moderní země, která opět bude patřit mezi nejvyspělejší země světa. Básnil o strategických investicích do jaderné energetiky, využití lithia, výrobě čipů a polovodičů nebo umělé inteligenci.
A za třetí jsem si vzpomněl i na jednu starší událost: Legendární první novoroční projev Václava Havla z ledna 1990, v němž nechtěl lhát jako jeho předchůdci, a říkat „jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni“.
Přidělování dotací je v rozporu s fanfarónskými výroky vládních politiků o jejich zhoubnosti, stejně tak s řečmi o strategických investicích do nových oborů. Položme si proto nepříjemné otázky.
Máme dál nejrůznějšími subvencemi držet při životě ocelárny, slévárny a hutě, a tím vlastně jen konzervovat starý průmysl? Tedy bránit jeho změně, po níž voláme? Máme lpět na tradici Československa, které v 80. letech minulého století bylo třetím největším vývozcem oceli na světě?
Jistě, ve výrobě oceli máme know-how, což není málo, ale jinak už nic.
V zemi není jediné naleziště železné rudy, dřívější dodávky laciné suroviny z Ruska a Ukrajiny jsou nenávratnou minulostí. Nemáme a už ani nebudeme mít levnou energii, kterou výroba oceli spotřebovává v ohromném množství. Stejně tak už pro vysoké pece nemáme laciné uhlí a koks, což byl prapůvodní důvod, proč se z Ostravska stalo „ocelové srdce“ republiky. A firmy už ani nemají dostatek pracovníků, nemohou nikoho sehnat. Proč to dál držet?
Stejně tak dotace na proud teď možná oddálí konec jiného tradičního oboru – skláren. Jejich majitelé rovněž hrozili, že zavřou, protože s tak drahými energiemi se prostě nedá dál podnikat. Pouhý náhled do výročních zpráv ale ukazuje, že skončit už mohli dávno. V minusu jsou minimálně posledních pět let, energie nenergie.
Nutno dodat, že aktuální příspěvek 3,5 miliardy korun na pomoc energeticky náročným firmám není novou dotací. Fialova vláda po velkém tlaku vrací firmám jen půlku toho, co jim v původním pravicovém chvastounském škrtání sebrala celé.
Jde spíš o princip dotace jako drogy. Kdyby se nejrůznějšími státními subvencemi do těžkých provozů – zdaleka totiž nejde jen o aktuální příspěvek na drahou elektřinu – neoddaloval dlouhodobě neodvratný konec některých podniků, zrovna dnes by to nemusela být taková katastrofa.
Vždyť firmy po celé zemi marně shánějí dohromady přes 300 tisíc lidí ve všech oborech – od ajťáků až po dělníky ve výrobě. Propuštění lidé – samozřejmě, je to jen teorie – by okamžitě měli najít práci v jiných odvětvích. Je to klišé, ale krize a bankroty opravdu mívají očistnou funkci, byť to samozřejmě v počátku bolí.
Pláč některých byznysmenů, že pokud jim stát nedá nějaké dotace, tak zkrachují a zaměstnanci skončí na dlažbě, je často ve skutečnosti spíš vydíráním. Nakonec zjišťujeme, že veřejné peníze některým jen vylepšily jejich zisky.
Kdo si po učitelích, lékařích a průmyslnících půjde k vládě pobrečet příště?
