Článek
Ještě před takovými pěti lety by těžko někoho napadlo hledět s optimismem na údaj, podle nějž bylo hospodaření státu na konci září 181 miliard korun v minusu. V roce 2023 se ovšem taková věc skutečně děje.
Dozvídáme se například, že saldo státního rozpočtu je už čtvrtý měsíc v řadě kladné, tedy že čtvrtý měsíc v řadě do státní pokladny víc přišlo, než z ní odešlo. Dále čteme, že je hezké vidět, jak roste inkaso z firemní příjmové daně, což svědčí o solidních ziscích českých firem v minulém roce. A v neposlední řadě jsou opatrné optimistické komentáře vedené skutečností, že vládní rozpočtový cíl se objevil na obzoru. Kabinetu Petra Fialy se možná podaří udržet rozpočtový deficit kolem plánovaných 295 miliard, takže velikost sekyry ve státních účtech sice bude pořád dvanácticiferná, ale poprvé od roku 2020 by nemusela začínat trojkou. I to se dnes dá prezentovat jako úspěch.
Jsou to takové malé radosti, ale když si pandemický ekonomický šok okořeníte populistickou a nevyváženou daňovou změnou, nemůže nikdo čekat, že konsolidace veřejných financí bude procházka růžovým sadem. Takže v prostoru těchto mantinelů jsou zářijová čísla o plnění státního rozpočtu skutečně celkem přijatelná.
Především ve chvíli, kdy se už čtvrtý údaj o měsíčním hospodaření státu vztahuje ke květnovému šoku. Tehdy průběžný výsledek hlásil už minus 270 miliard a bylo obtížné se vyhnout apokalyptickým vizím, ačkoli jinak samozřejmě víme, že vývoj rozpočtu není lineární funkce a příjmy a výdaje nenaskakují každý měsíc po dvanáctinách.
Zářijovým číslům hodně pomohl příliv evropských peněz. Dále také splátka první zálohy na windfall tax, přičemž slovo „zálohy“ je důležité, protože skutečná výše daně se bude určovat až podle letošních zisků firem. Nicméně optický příspěvek pro letošní bilanci státních financí je jistý, byť zdaleka nedosáhne plánovaných 85, či dokonce 100 miliard korun.
Naopak za očekáváním zůstává výběr DPH a spotřebních daní. Vedle spotřebitelské opatrnosti se tu zřejmě už i makroekonomicky projevují přeshraniční nákupy některých komodit v levnějším zahraničí.
Je trochu legrační, když bývalá (nyní stínová) ministryně financí Alena Schillerová tepe do Stanjury, že jeho zářijové číslo je „absolutně nejhorším nekrizovým výsledkem v historii“. Aniž bychom se chtěli pouštět do výkladu klausovského pojmu „nekrize“, je dobré si uvědomit, že válka na Ukrajině trvá, nejistoty na energetických trzích rovněž, v rozpočtu jsou výdaje v desítkách miliard na pomoc s cenami energií, ekonomika stagnuje, inflace je vysoká…
Ne, Stanjurův rozpočet není v září nejhorší v historii (v květnu byl, kdyby na tom náhodou záleželo). A nebude nejhorší v historii ani na konci roku, zejména pokud ministr financí zhruba trefí svůj cíl, bude mít trochu štěstí na evropské fondy a povede se mu ještě v různých drobných provozních výdajích napaběrkovat zhruba 15 miliard korun úspor.
Pak má šanci, že jeho rozpočet bude – z pohledu deficitu – až čtvrtý nejhorší v historii za třemi plány státních financí sepsanými Alenou Schillerovou. Zřejmě i to se bude počítat k těm malým radostem doby stamiliardové. Důležitější než hádky, kdo čelil horší krizi, je ale tuto dobu co nejdřív opustit.
