Článek
Za mých časů to byly kožené fotbalové míče. Kdo měl jakkoli lacinou, klidně úplně falešnou verzi Tanga od Adidasu, balonu, do kterého na světových šampionátech kopali Platini, Littbarski, Sócrates, Zico nebo Maradona, byl králem každého škvárového hřiště na sídlišti.
Zhruba ve stejné době do Československa doputovaly – především podzemními cestami a oficiálně také Tuzexem – barevné televizory. Toshiby. Stály majlant. Dovolit si je mohli jen veksláci a vysoce postavení komunisti. Po pár letech přišla na trh lidovka, československá Tesla Color. Dobře, lidovka je přehnané. Stála tehdejší roční průměrný plat. Ale opět: majitel barevné obrazovky – typicky ve městě výše postavený bolševik – byl pán. A jeho děti, speciálně když zvaly spolužáky na Magion, se ve třídě těšily výsadnímu postavení.
Podobně dokázaly vystřelit dítě do vyšší společenské kategorie první digitálky. Speciálně ty s kalkulačkou. Platilo to i pro první kapesní počítačovou hru dostupnou v ČSSR, totiž sovětskou Nu, pogodi.
Stručně řečeno, machrování statusovými symboly funguje po dekády bez ohledu na ideologie. Jen dnes těch symbolů není tolik. A dětský je vlastně jediný. Mobil.
Píšu o tom proto, že začal školní rok. A diskuze, zda Xiaomi, Honor, Motorola, Nothing, Xperia, Samsung a samozřejmě hlavně iPhone, nabývají v nejednom obývacím pokoji hysterických rozměrů. Děti pláčí a křičí, že telefon už mají skoro všichni ve třídě. Rodiče zpravidla odpovídají, že se nehodlají řídit ostatními, nýbrž pouze tím, co je nejlepší pro jejich dítě.
Otázka ale zní: co je tedy nejlepší?
Před nějakými čtyřmi lety jsem na tohle téma dělal rozhovor s dětskou školní psycholožkou z Turnova. Mínila, že s prvním telefonem je dobré počkat nejméně do 13 let. Což byl v té době věk, který také umožňoval vstup na sociální sítě. Třináctiletá hranice ostatně platí dodnes na facebooku, instagramu a taky u pro školáky nejzajímavějšího a nejhojněji používaného TikToku.
Realita se ale posunula úplně jinam. Mobily mívají některé děti už v první třídě. Ve čtvrté už jimi, podle mých zkušeností, disponuje nadpoloviční většina kolektivu.
„Při rozhodování zvažte vyspělost svého dítěte a upřímně si zkuste odpovědět, zda je připravené čelit algoritmům a marketérům z celého světa, kterým jde především o to, aby na zařízení uživatel strávil co nejvíce času. Pokud jste přesvědčeni, že se dítě nenechá online světem pohltit, telefon mu klidně kupte,“ konstatuje Julie Szymańská, odbornice na online bezpečnost v Avastu.
Připomíná, že pak je namístě udělat základní opatření. „Zabezpečte jeho telefon spolehlivým antivirem, používejte na svých zařízeních VPN, která dítě ochrání především ve chvílích, kdy se připojuje na veřejnou Wi-Fi, a nastavte funkci rodičovské kontroly, pomocí které můžete například zakázat návštěvu nevhodných stránek, pozastavit přístup k internetu během noci anebo sledovat stav baterie, aby se dítěti nevybila v momentě, kdy spolu nutně potřebujete komunikovat,“ doporučuje odbornice na online bezpečnost.
Pořád však neznáme číslovku, věk, kdy je dítě připravené. Stále nevíme, jak dlouho dětem mobil odpírat, aniž bychom překročili tenkou digitální linii, kdy již přístroj budou mít ve třídě všichni a naše dítě bude ostrakizováno coby „ufounek“.
Anketa
Existuje jistý návod pro bezradné rodiče. Mohou se řídit obecnou praxí. Zároveň se zahájením školní docházky, tedy zhruba v šesti letech, by mobil dítěti podle ČTK pořídila čtvrtina rodičů, pětina by počkala na druhý stupeň základní školy, tedy na věk mezi 11 a 15 lety, a devět procent počká, až dítě dostane občanský průkaz.
Nejhojněji zastoupený věk mezi osmi a 10 lety jako vhodný pro první mobil uvádějí i odborníci. „Záleží na soudnosti dítěte a jeho schopnostech vnímat sociální vazby s okolím. Chlapci ve věku šest až osm let sice bývají při ovládání telefonu technicky o něco zručnější než děvčata, na druhou stranu holčičky jsou v tomto věku sociálně vyspělejší, a tedy zralejší pro aktivní telefonickou komunikaci. Chtějí-li mít rodiče jistotu, že jejich dítě plně pochopí principy a pravidla používání mobilního telefonu, doporučuji spíše vyčkat na pozdější věk než se unáhlit,“ dodal dětský psycholog Petr Beroušek.
Neříkejte dětem, že jsou závisláci
Dalším vodítkem snad mohou být slova Radky Kůřilové, psycholožky z brněnské organizace Replug me. V EDUzínu, což je online magazín, který se věnuje vzdělávání, konstatuje, že podle jejích zkušeností mají v Česku ve čtvrté třídě mobil prakticky všichni. „(Mobilní telefony a technologie) jsou pevnou součástí života dětí a budou ještě víc, s tím už nic nenaděláme. Je to svět, který je pro ně velmi důležitý. Nacházejí v něm zábavu, relax, kamarády, inspiraci, učí se v něm… Někdo si v online světě hledá validaci, potvrzení toho, v čem je dobrý, někdo lidi s podobnými zájmy. Díky hrám je zase dítě na chvíli pánem svého světa. Má svého avatara. Samo si ho vytvoří, obleče a ovládá každý jeho pohyb – to se dětem běžně moc neděje. Proto se hraní tak rozmohlo za covidu,“ podotkla.
A dotýká se i tématu, které je asi známé většině rodičů. „Podle našich průzkumů slýchá 75 až 100 procent dětí od rodičů, že jsou ‚závisláci‘. Někteří odborníci zpochybňují to, že by technologie mohly způsobovat klasickou závislost. Protože abyste mohli zjistit, zda je někdo závislý, potřebujete zažít i období abstinence. Jenže zkuste v dnešním světě abstinovat od technologií… Pokud se ale můžeme bavit o závislosti, bude se to týkat velmi malého procenta dětí. Přesnější by bylo mluvit o škodlivém užívání. Nicméně už tím, že jim závislostí pořád dokola vyhrožujeme, označujeme celý digitální svět za něco hnusného. Jenže tlak vyvolává protitlak a děti k mobilu přilnou tím víc,“ varuje Kůřilová.
Na závěr povzbudivá slova, tolik potřebná v této emočně zjitřené době. „Rodiče k nám přicházejí s obavou, že jejich potomek je závislý. Ačkoliv už tu práci dělám pět let, ještě jsem žádné opravdu závislé dítě nepotkala,“ tvrdí psycholožka.
