Článek
Nedá se říct, že protest mladých lékařů přímo podporuju. Ale v každém případě jsem na jejich straně. Jak už na Seznam Zprávách psal kardiolog Josef Veselka, dlouhé přesčasy jsou nejen harampádí minulosti (mladší generace prostě nechtějí trávit většinu času v práci), ale jsou potenciálně nebezpečné i pro pacienty.
Protest ukazuje i to, co je na českém systému lékařské péče špatně. Je tedy šance ho aspoň částečně „opravit“, i když šance nejsou vzhledem ke kompetencím a kompetentnosti současného ministra moc velké.
Problém může být, že věc je tak složitá (anebo není, ale politikům i manažerům nemocnic vyhovuje, když to tak působí), že se ji nepodaří veřejnosti vysvětlit. V Česku i jinde máme velký respekt a snad i lásku k „bílým plášťům“. Avšak hrozí, že celkem rozumné i logické požadavky mladých doktorů budou brány jako důsledek jejich jakési „zpovykanosti“, či dokonce neochoty pracovat.
Bizarní je bolševický argument hlavně některých nás starších ve smyslu „vystudovali jste za naše peníze, tak koukejte léčit“. To nemá cenu komentovat. Ale tím spíš by se do téhle debaty mladí lékaři vůbec neměli pouštět a argumentovat tím, že „svým pracovním nasazením tento dluh zaplatili za rok práce“.
Nezaplatili, jak dobře ukazuje třeba americký systém zdravotnictví, kde na rozdíl od toho evropského i českého má vše svou cenovku: od studia na lékařské škole až po všechny zdravotní úkony. A mladí lékaři tam – často se stejným pracovním nasazením – splácejí své vzdělání ne rok, ale spíš desítky let. Jistěže ve středním věku skoro všichni zjistí, že to byla dobrá investice.
Avšak znovu říkám, v našem systému tato debata nedává smysl a neměli bychom se do ní vůbec pouštět. Je potřeba udělat systémové změny. Abych znovu citoval Josefa Veselku, jestliže dnes jde na platy 60 procent příjmů nemocnic a před pouhými dvěma lety to bylo 53 procent, neznamená to, že se pro nás zlepšuje lékařská péče. Přesně naopak.
Zaujal mě však ještě jeden argument z tweetu rozzlobeného mladého lékaře: že „takto pracují, aby pomohli systému udržet zajistit akutní péči“.
Protože to je ten nejhorší možný důvod. Nejen proto, že je nelogický: jestliže je systém špatný, nemá cenu mu pomáhat. Ale pokaždé, když někdo říká, že pro svou práci má nějaké vyšší, vznešenější cíle, je mi to podezřelé a připadá mi to nedůvěryhodné.
Práce je pro většinu lidí tím, co jejich životu dává smysl. Ne vždycky to rádi slyšíme. Mluvíme o lásce, rodině či přátelích. Jistě, osobní spokojenost činí naše životy snesitelnými, či skvělými, když máme štěstí. Ale práce je tím, co jim dlouhodobě dává smysl.
Ne vždy je snadné ho najít. A koneckonců jedním z největších rizik dnes tak bouřlivě se rozvíjející umělé inteligence je právě to, že spolu s prací vezme mnohým také smysl života. Jak ostatně v debatě s Rishi Sunakem řekl v Londýně Elon Musk, tím rizikem není, že zchudneme (moderní společnost si najde způsob, jak udržet dnešní komfort), ale že ztratíme smysl.
Ani dnes to někdy není snadné. Když pracujete v supermarketu u pokladny nebo nosíte v korporaci papíry z jedné porady na druhou, může to být těžké. Lékaři mají to obrovské štěstí, že smysl jejich práce je jasný, zřejmý a ohromný. Možná chodí domů večer unavení, ale pak jdou spát a probouzejí se s pocitem, že jejich život fakt dává smysl.
Kašlete na systém, milí doktoři. Kašlete i na ministra nebo šéfy vašich zaměstnavatelů v kancelářích. Řekněte jednoduše: chceme dělat svou práci tak, aby nás to bavilo a abychom mohli maximálně využít to, co jsme se naučili. Protože svou práci milujeme. Děláme to pro sebe, pro nikoho jiného, ale nic lepšího si vy pacienti nemůžete přát.
Takhle tomu rozumím a dává mi to smysl. A odpovídám: Jsem na vaší straně a držím vám palce.
