Článek
Při hledání odpovědi na otázku, proč tolik zaostává zrovna Česko, které se roky cítilo jako ekonomický tygr mezi postkomunistickými zeměmi, bychom neměli házet vinu jen na politiky nebo konkrétní vlády.
Vina je na nás všech. My Češi jsme totiž tak trochu jako brouk Pytlík. Všemu rozumíme nejlíp, jsme chytřejší než ostatní. Rádi každému poradíme, co a jak by měl dělat. Ve skutečnosti o tom víme přesně tolik, co pohádková postava Ondřeje Sekory, která se chvástá znalostmi získanými sledováním filmů v době, kdy byla larvou žijící v trámu hlediště v biografu.
To my všichni, obklopeni hraničními kopečky, jsme uzavření v české kotlině, kde zůstáváme zakuklení. Nevíme, co se děje ve světě, jaké jsou trendy, na čem se dá vydělat. Jsme konzervativní, bojíme se nového.
Jeden příklad. Nejen laická veřejnost, ale i velká část té odborné se směje Němcům, jak proboha mohou být tak hloupí a odstavovat jaderné elektrárny coby stabilní zdroj elektřiny. Možná to skutečně je taktická chyba, ale Němci zároveň s tím masivně investují do nových zdrojů, hlavně větrných elektráren.
Zatímco my na to jdeme opravdu po pytlíkovsku. Zeleným obnovitelným zdrojům se vysmíváme jako slepé cestě. Pokud jde o štěpení atomů, jsme v tom sice mistři světa, ale o stavbě nových jaderných reaktorů dlouhé roky jen žvaníme. A také sepisujeme koncepce a pořádáme semináře. Hmatatelný výsledek, na rozdíl od „hloupých“ Němců, nemáme žádný.
Když nevíme, kam směřuje svět, nemůžeme ani žádat po politicích, aby nás tam vzali také. Političtí lídři pak jen uspokojují poptávku po zakonzervovaném Česku. Což ovšem neznamená, že by se neměl nebo nemohl objevit politik, který bude mít odvahu, půjde trochu proti národní srsti a přesvědčí veřejnost o nové vizi. Leadership ale z politiky úplně vymizel.
Na poplach dnes bijí ti, kteří jsou z nás Čechů nejvíc kosmopolitní - podnikatelé. Těm ani nic jiného nezbývá, protože v cizině nakupují nebo tam prodávají, takže chtě nechtě musejí dýchat se světem. Teď se výjimečně dali dohromady a burcují na poplach. Volají po oživení stagnujícího Česka. Po vládě chtějí radikální reformy, jinak se prý země promění ve skanzen.
Možná nás jen někdejší úspěchy uspaly a dovedly k pasivitě. K 90. letům můžeme mít tisíce výhrad, ale základní transformace se povedla a země v první porevoluční dekádě šla prudce nahoru. Druhá dekáda byla stabilizační, měla snahu opravovat transformační chyby. Po čase jsme dokonce v různých ukazatelích dohnali a předehnali státy jižní Evropy. Jenže pýcha předchází pád. Posledních deset let jsme svědky stagnace.
Najednou s otevřenou pusou koukáme, že nám utíkají polští sousedé, kterým jsme se tak rádi posmívali jako šmelinářům z tržišť nebo zaostalým zemědělcům. Asi to jinak nefunguje, než že musí přijít náraz na dno, abychom se probudili a přestali žít z vyčerpané podstaty.
Je to trochu jako s pražskou Karlovou univerzitou, která žije z dlouhé a slavné historie, aby dnes s jistou závistí musela hledět na brněnskou Masarykovu univerzitu, která se progresivně propojila s byznysem a přitáhla IT firmy.
Začali jsme s pohádkou, tak s ní i skončíme. Pro nastartování země by to ale chtělo jinou. Ideálně tu o Honzovi, který slezl z pece a vyrazil s otevřenou hlavou na zkušenou do světa.
Ani to není záruka úspěchu. Hrozí, že brouků Pytlíků mezi námi bude pořád hodně a Honzu pošlou do háje se slovy: Vždyť tobě v tý cizině úplně popletli hlavu, vrať se tam a nekecej nám tady do toho!
