Článek
„Bohužel naše chyba byla, že jsme byli moc slušní.“ Věta Karla Havlíčka je dost vypovídající. Na jednom setkání s občany ji použil, aby popsal, jak nastalo „nedorozumění“ na tiskové konferenci po jednání s vládou a prezidentem koncem března.
Tehdy, jak známo, prezident oznámil, že představitelé vlády i opozice se shodli, že nějakým způsobem bude v zájmu udržitelnosti penzijního systému potřeba zvýšit věk odchodu do důchodu. Což ani Havlíček, ani Schillerová před novináři přímo nepopřeli, nicméně zdůrazňovali, že nesouhlasí s formou zvýšení, kterou představila vláda.
V tom zřejmě spočívala ona přehnaná slušnost, kvůli níž zpytuje svědomí Havlíček. Asi by bylo bývalo lepší na hlavu státu hned zařvat, že dezinterpretuje výsledek schůzky. Což Havlíček neudělal, takže to zbylo na Andreje Babiše. Ten musel vysvětlit, že hnutí ANO bylo vždy proti zvyšování důchodového věku (což mimochodem není pravda, ale co už) a vždycky bude.
Tomu se přizpůsobila všechna další komunikace, hnutí ANO přece bylo vždycky proti, prezident si vymýšlí, ta částka taky nesouhlasí a vůbec, na další jednání o důchodech už nemá cenu chodit.
Je to dětinské? Je. Kontraproduktivní? Taky. Je to chytrý politický předvolební tah? Může být.
Kdyby se Andrej Babiš snažil přetahovat voliče vládní koalici, asi by byl takový postup chybný. Ale Babiš loví v protestních vodách. A tady se na žádnou konstruktivnost nehraje. Protestní voliči vyžadují protest a odpor. Rázný, nekompromisní. Žádné pokoutní paktování s ministry na nějakých schůzkách u prezidenta.
Ukončením jednání o důchodech hnutí ANO přešlo do plného předvolebního módu.
Český důchodový systém tedy zůstává politickým bojištěm, na němž bude každá ze znesvářených stran po každé vítězné volební bitvě demonstrovat svůj triumf. Ať už opožděným a krátkodechým reformním étosem jako dnešní vládní koalice, anebo nepokrytým pleněním na úkor budoucích generací jako dnešní opozice. Jinými slovy, všechno při starém, nic jiného snad nikdo nečekal.
Co dnešní vláda v oblasti důchodů schválí, bude ta příští „revidovat“. Neboli rušit. Asi ne úplně všechno. Přesně tolik, aby šly důchody udržet v jakéms takéms chodu aspoň do dalších voleb. A pak znovu. Aby se ten čím dál křehčí domek z karet nakonec zřítil do klína někomu jinému.
