Článek
Jsem si jistý, že úterní informace Seznam Zpráv o vstupu dalšího hráče na trh dovozu nákupů až ke dveřím povede k naplnění tradiční kapitalistické poučky. Totiž že konkurence je vždy prospěšná. Ne snad, že by vedla automaticky ke snížení cen. Po součtu všech proměnných v příštích letech v daném segmentu možná poplatky dokonce mírně stoupnou.
Ekonomická soutěž ale může branži rostoucího „delivery byznysu“ trochu ukáznit. Mluvím hlavně o nakupování potravin přes internet.
Řetězec prodejen Billa spolu s bývalými manažery online prodejce Košík spouští vlastní e-shop. Pouští se na led, kde už krasobruslí hlavně Rohlík s třiceti tisíci nákupy denně. Dávno ovšem není sám. Je tu zmíněný Košík, Tesco, Albert, Penny Market, Kaufland, Lidl a další.
Přesto je třeba nové konkurence, aby se mohl boomer mého typu bez výčitek stát zákazníkem firem, které vám chléb, granule pro psa, slaninu, vajíčka, pivo, párky a jogurty doručí až ke dveřím.
Uvedu příklad. U nás v Jablonci nad Nisou vám objednávku z lokálního Tesca na sídlišti Šumava doveze kurýr jiné služby, konkrétně Foodory. Nabídka je však ve srovnání s Rohlíkem tristní.
Jak jsem si ale včera na zákaznické lince Tesca ověřil, velké nákupy s plnohodnotnou nabídkou vozí Tesco lidem ze svých hypermarketů v regionech. V mém případě bohužel nikoli z Liberce, ale až z Mladé Boleslavi. Vůbec to není ideální. Pořád jde o padesát kilometrů. Rohlík ovšem jede až z Prahy. Konkrétně z Horních Počernic. Jednadevadesát kilometrů.
Stejně tak Billa. Zboží rozváží z hlavního skladu na periferii Prahy. A také ze skladu v Brně.
Mohlo by vás zajímat
Při součtu uhlíkové stopy potravin hraje samozřejmě nulovou roli, zda k vám ve finále ze skladu urazí sto, nebo pět kilometrů. Přesto si raději počkám na delivery službu, která mi, ideálně na cargo elektrokole, doručí objednávku z obchodu vzdáleného tři kilometry.
V myslích kdysi ortodoxně natupírovaných depešáků (o příznivcích The Cure nemluvě – patřím k oběma skupinám) je to nyní důležité minimálně ze symbolického důvodu.
Před pětatřiceti lety jsme si několikrát denně tvarovali vlasy do Gahanových vln, případně Smithových rozcuchů. Za pomoci mračen laků na vlasy. Fungovaly jako vteřinová lepidla. A byly zhoubně toxické pro ozonovou vrstvu planety. Což jsme nevěděli. Byli jsme děti. Jen v novoromantické ČSSR nás byly desítky tisíc.
Proto teď usilujeme i drobnostmi – nejsem sám, kdo takto uvažuje – o zmírnění environmentálního žalu svých dětí. Na němž, ano, neseme svého druhu vinu. Sice bagatelní, neměřitelnou, ale přesto vinu.
Poníženě proto žádám: nechte nás vybrat si, kde a za jakých podmínek nakoupíme. Planetě jistě nikoli, ale našemu svědomí to uleví.
