Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Představte si místo, kde lidé žijí běžně přes devadesát let. Nebo dokonce přes sto. Místo, kde je stres cizí slovo, lidé mají hodně pohybu a jedí hlavně rostlinnou stravu. Senioři žijí ve spokojené pospolitosti se svými mladšími příbuznými. Zní to povědomě?
Ano, takhle definoval tzv. modrou zónu v roce 2000 belgický demograf Michel Poulain, a jako příklad uvedl italskou Sardinii. Termín pak zpopularizoval americký cestovatel a dobrodruh Dan Buettner, který si z toho udělal byznys a termín Blue Zones si dokonce zaregistroval jako obchodní značku. Na seznam zázračných zón dlouhověkosti pak přidal další: například poloostrov Nicoya, japonskou Okinawu či řeckou Ikarii.
Každé léto čteme v médiích nadšené reportáže z některých těchto destinací, teď před pár dny například na serveru iRozhlas právě o Kostarice. „Jsem tu určitě šťastnější. Život tady je jaksi snazší,“ cituje článek Američanku, která se na Nicoyu přestěhovala. „Kostaričani se na vás smějí, oslovují vás třeba ‚královno‘ nebo ‚krásko‘ – vždycky je v tom láska.“
A ještě má šanci žít přes devadesát let! Zní to až příliš dobře, aby to byla pravda. Jenže ona to pravda není.
Než začnete balit kufry a hledat nejbližší let do Kostariky, možná se vyplatí si ještě zkusit najít nějaká data. Pokud možno ne v knihách či na webech s ochrannou známkou Blue Zones (™). Například studie kostarického demografa Luise Rosero-Bixbyho z roku 2023 přinesla překvapivé zjištění: onen zázrak dlouhověkosti se týká pouze lidí narozených před rokem 1930.
„Zatímco muži z Nicoye narození v roce 1905 měli o 33 % nižší úmrtnost v dospělosti než ostatní Kostaričané, ti narození v roce 1945 měli naopak o 10 % vyšší úmrtnost,“ píše Rosero-Bixby. Slíbený elixír mládí jako by začal pomalu vysychat, že?
Ale to nejlepší teprve přijde. Do příběhu vstupuje Saul Newman, australský vědec z Oxfordské univerzity, který se podíval na data z „modrých zón“ podrobněji, a zjistil něco, co možná otřese základy celého tohoto zajímavého a médii zbožňovaného konceptu.
Podle Newmana není dlouhověkost v těchto oblastech zázrakem přírody, ale spíše výsledkem špatné interpretace dat, možná i podvodů, píše ve své studii, která (zatím nerecenzovaná) vyšla v poslední verzi v březnu 2024.
Newman poukazuje na několik zajímavých faktů. Například Okinawa, další slavná „modrá zóna“, vede v Japonsku v dětské chudobě, výskytu infekčních nemocí a vraždách na obyvatele. Také má nejvyšší spotřebu nezdravých, průmyslově zpracovaných potravin (lančmítu neboli spamu v konzervě) a největší koncentraci restaurací KFC v Japonsku.
Kde se tedy v Okinawě vzala dlouhověkost? Newman nabízí několik možných vysvětlení, tím nejpravděpodobnějším je finanční motivace. U lidí narozených počátkem 20. století chybí spolehlivé matriční záznamy (rodné listy neexistovaly), nikomu to tedy nebrání označit se za šedesátiletého už v padesáti, a začít pobírat důchod a další benefity. Zvlášť když žijete v nezdravé oblasti, vypadáte starší a jste dostatečně „zhuntovaní“.
Navíc, někteří století už ani nemusí být mezi živými. V Japonsku se například v roce 2010 „ztratilo“ 230 tisíc údajně stoletých. Zní to jako začátek vtipu, ale důvod byl prozaický: rodiny na ně pobíraly důchod a nechaly je umřít až v momentě, když se po těchto lidech začalo pátrat.
Newman se soustředil na tzv. supercentenariány, tedy lidi starší 110 let. Jak zjistil, jejich četnost v USA významně klesá v momentu, kdy datum narození následuje po zavedení rodných listů. Ve Francii je zase 15 procent supercentenariánů z území bývalých kolonií, byť v celé Francii mají tento původ jen necelá dvě procenta. Důvod? Mnohem nižší kvalita dokumentace.
A tak by se v podobných zajímavých „náhodách“ dalo pokračovat. Proč přes to všechno na existenci modrých zón často stále věříme, nebo spíš chceme věřit? Za tím je asi naše odvěká touha po dlouhověkosti a zároveň i jednoduchých řešeních. Modré zóny jsou „elixírem mládí“ v moderním provedení.
Přitom platí, že mýtus modrých zón – pokud se opravdu ukáže být mýtem, čemuž vše nasvědčuje – asi nikomu neublížil. Ani neublíží. Všichni asi budeme souhlasit s tím, že jíst hodně zeleniny, mít spousty pohybu a žít obklopeni milovanými i milujícími lidmi je skvělý plán na stáří.
Problém je jinde, a to v tom, že „modré zóny“ romantizují chudobu a prostý, nenáročný styl života. Jak říká Tom Whitwell v asi měsíc staré epizodě slavného podcastu Freakonomics: „Není to tak, že by koncept modrých zón byl vyloženě špatný. Ty rady se zdají být docela rozumné. (…) že velmi chudí lidé žijící s velmi, velmi skromnými zdroji, mohou zázračně žít dlouho.“
Jenže to ve skutečnosti je přesně naopak. Existuje milion možných doporučení, jak žít zdravě a dlouho, a každý lékař vám řekne, že najít ta správná, je mimořádně komplexní a zároveň individuální záležitost. Ani přesně nevíme, jak moc se v tomhle „perou“ genetika a životní styl.
Avšak jedno kritérium všechny ostatní přesahuje, a tam lze najít nejsilnější korelaci. Tím je společenské postavení, či materiálně vzato zkrátka finanční situace. Čím jste bohatší, tím máte vyšší pravděpodobnost, že budete žít déle. Takhle jednoduché to je.
Skvěle to ilustrovala dnes už rovněž slavná studie z roku 2012, která porovnávala průměrnou délku dožití v Londýně, konkrétně kolem jednotlivých stanic metra. Ano, do takového detailu šla. A jednoznačně potvrdila, že šanci na nejdelší život máte tam, kde jsou nejdražší nemovitosti.
Rozdíly jsou přitom ohromné, víc než dvacet let. Nastoupíte do metra na stanici Star Lane, kde mají děti narozené v letech 2005 až 2009 očekávaný věk dožití 75,3 let, a vystoupíte v centru města na Oxford Circus, kde děti narozené ve stejných letech mají šanci v průměru na 96,4 let.
Nebo jiný křiklavý příklad: stanice Canary Wharf a North Greenwich dělí dvě minuty jízdy, ale deset let v očekávané délce života. Mezi stanicemi Pimlico a Vauxhall je to zase šest let. A tak dál. Mapa Londýna udávající očekávanou délku života navíc ukazuje prokazatelnou přímou úměru. Neboli čím dražší místo, tím lepší šance.
Obvykle máme pocit, že delšímu a spokojenějšímu životu se těší lidé, kteří žijí jednoduše a chudě. Bez stresu, obklopeni obyčejnými radostmi a těšící se „čisté hlavě“, často spojované s životem bez peněz. Tak bychom si to aspoň přáli a přišlo by nám to spravedlivé. Ale pravda to není.
A celkem logicky. Bohatí lidé mají přístup k lepší zdravotní péči, kupují si kvalitnější věci a hlavně potraviny, mají čas a energii pečovat o sebe. Jistěže ani ryba k obědu a partička pétanque s kamarády seniory rovněž neuškodí. Ta opravdová modrá zóna se ovšem jmenuje peníze.
