Článek
To, že Česko v těchto letech patří mezi dvacítku nejšťastnějších zemí světa, by tu odhadl jen málokdo. Bytová krize, inflace a průzkumy důvěry k vládě by spíš napovídaly, že ke štěstí mají Češi daleko. Ovšem ještě větším překvapením je, že za vzestup indexu štěstí tu prý mohou hlavně mladí lidé.
Současná generace mladých dospělých nebo teenagerů před sebou nevidí zrovna ideální budoucnost. Kam se podívají, narážejí na krizi, ať už ekonomickou, politickou, nebo klimatickou. A v loňském roce evidoval Národní ústav duševního zdraví nárůst sebevražd ve věkových kategoriích 15–19, 20–24 a 30–34 let.
Mladé generaci se často vyčítá negativita, předpojatost vůči politikům. V očích mnoha mladých se až příliš často neohlížejí na budoucnost a velmi často je na tom hodně pravdy: stačí sledovat, na co politici vynakládají veřejné peníze. Část mladých se tak o politiku tolik nezajímá a politici zase k volebním urnám mladé nelákají.
Negativní dopady na mladé mají i sociální sítě. Často podporují srovnávací kulturu, kde lidé poměřují svůj život s životy ostatních na základě vybraných a často upravených obsahů. To může vést k pocitům nedostatečnosti, nízké sebeúctě a úzkosti. A zvyšující se vliv sociálních sítí můžeme zaznamenat i mezi staršími generacemi. Někteří z nás se uzavírají do sociálních bublin a spíše než faktům věří emocím nebo přímo dezinformacím.
Žebříčky štěstí jsou založené na dotazníkovém hodnocení života, ale ovlivňují je i momentální pozitivní či negativní nálady respondentů. Možná je úspěch ve světové tabulce štěstí ještě úctyhodnější, když si uvědomíme, jak Češi neradi projevují emoce. Turisté, cizinci často reagují na český negativismus zaskočeně. Připadá jim, že jsme chladní a odtažití.
Není to jen česká, ale také česká tradice: i když něčemu nerozumíme, máme na věc jasný a vyhraněný názor. Jsme nejlepšími hokejovými, fotbalovými nebo biatlonovými trenéry - z pohodlí našich gaučů. Nechodíme volit, protože „to stejně nemá cenu“, ale vášnivě si stěžujeme, když výsledek neodpovídá našemu přesvědčení. A možná jen rádi reptáme na svět - ale jsme přitom vlastně šťastní. Tím se možná vysvětluje paradox našeho umístění v tabulce nejšťastnějších zemí.
Otázkou zůstává, zda bychom si v žebříčku vedli stále tak dobře, kdyby se výzkumníci zeptali na pocity „štěstí“ zemědělce stojícího v traktoru na pražské magistrále nebo účastníka Debaty bez cenzury s Vítem Rakušanem.
