Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vystudoval jsem v socialismu a do praxe šel pár měsíců před 17. listopadem 1989. Pokud si tedy připomínáme 35. výročí změny režimu, pak je to zároveň i stejně dlouhá doba, po níž z pozice lékaře vnímám české zdravotnictví a jeho vývoj.
Historický kontext je jasný a není ho třeba příliš připomínat. Žili jsme za železnou oponou a většina z nás neměla ponětí, jak vypadá medicína z pozice pacienta nebo lékaře na západ od našich hranic. Vlastní zkušenost mělo jen pár vyvolených, kteří s režimem vycházeli nejlépe.
Teprve polistopadová doba přinesla možnost cestovat a v rámci toho jezdit do západních nemocnic. A byla to doba vpravdě přelomová. Srovnal bych to s objevováním jiné planety – od na první pohled luxusních a moderně vybavených nemocnic přes existenci materiálu na jedno použití (u nás jsme ty samé používali a resterilizovali až do jejich úplného zničení) až po mnohem zdvořilejší jednání personálu s pacienty. Mnoho skvělých českých mozků na Západě tehdy zůstalo a k nám, domů, se již vrací pouze na návštěvu, anebo na penzi.
V devadesátých letech došlo ke vzniku zdravotních pojišťoven, privatizovaly se ambulance a menší nemocnice. Zoufale nám tehdy chyběly peníze a čeští lékaři přijíždějící ze Západu náhle srovnávali dva zcela odlišné světy. A k tomu chtěli všichni samozřejmě vydělávat, přičemž ve státním sektoru to bylo prakticky nemyslitelné. Platy zdravotníků byly ostudně nízké a při jednotlivých protivládních akcích nakonec sestry i lékaři vždy sklopili hlavy a nic zásadního ve svůj prospěch nezískali.
Síť největších nemocnic zůstala ve státních rukou a tím byl v podstatě určen její osud. Dodnes neexistuje jediná hezká a moderní státní nemocnice, na kterou bychom mohli být pyšní a kterou bychom se někomu se zahraniční zkušeností chtěli pochlubit. Nic takového se nám za více jak třetinu století nepovedlo. Není to však vizitka pouze zdravotníků, ale celé společnosti. Přes zkrachování téměř celého bankovního systému v devadesátých letech soukromí majitelé našli peníze na jeho obnovu či výstavbu moderních bankovních komplexů. Na nové nemocnice ve státním vlastnictví se peněz nikdy nedostávalo.
Naopak se programově snažíme o jakousi kultivaci zastaralých nemocnic, které po desetiletích nekoncepčních změn nevypadají lépe než kdysi za socialismu. Vznikly tak areály věčně přestavovaných budov, s jedním nebo dvěma pavilóny modernějšími. Nevyhovující prostory a s nimi i organizace průchodu pacientů nemocnicí jsou bohužel velmi odlišné od toho, jak by to v 21. století mělo vypadat.
A nad tím vším bdí často lidé, o jejichž schopnostech řídit jakoukoliv společnost, natož s mnohamiliardovým rozpočtem, má člověk obrovské pochybnosti. Ředitel ztrácející se ve své nemocnici nebo jeho náměstek opakovaně usínající během jednání jsou jen dvěma konkrétními příklady. Ne, v privátním sektoru byste jim nesvěřili ani cukrárnu na náměstí s tisíckrát nižším obratem.
A tím se dostávám k dalšímu a zřejmě nejcitlivějšímu bodu současného českého zdravotnictví. Jde totiž o to, že prakticky nic není takové, jaké by být mělo a za co se vydává.
Lékařské fakulty vyučují podle osnov velmi podobných těm, dle kterých se učili už moji starší kolegové. Výsledkem je, že západním univerzitám nemůžeme nijak konkurovat. Zahraniční studenti na našich fakultách dostávají na konci studia titul, na nějž by většina z nich ve vlastní zemi nikdy nedosáhla. Svým školným přinášejí českým univerzitám jediný zdroj financí, který nad rámec státního příspěvku mají, avšak ke kvalitě akademického prostředí to opravdu nepřispívá. Odborné společnosti pracují především v zájmu svých vedení a připomínají více lobbistické než odborné spolky.
Zdravotní pojišťovny pouze přerozdělují vybranou zdravotní daň, ale nijak si vzájemně nekonkurují. Ne že by nechtěly, ale nemohou. Žádné tržní prostředí pro ně vytvořeno nebylo. A Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ze sta procent řídí nominanti politických stran.
Ano, to ony a v pozadí také jejich sponzoři jako neviditelní hybatelé řídí české zdravotnictví, protože právě tyto subjekty reálně rozhodují o rozdělování půl bilionu korun, které se ve zdravotnictví prostřednictvím pojišťoven nyní rozpouští. Povšimněme si, že farmaceutické firmy vyrábějící nejdražší, takzvané centrové léky, mají na příští rok zajištěn desetiprocentní nárůst rozpočtu, kdežto praktičtí lékaři se s ministrem zdravotnictví dohadovali, zda budou mít nárůst ve výši dvou a půl, nebo tří procent. A to jsou prý praktici prioritou českého zdravotnictví. Možná v proklamacích, reálně však nikoliv. Museli pohrozit stávkou, aby se ledy pohnuly.
Pokud by nyní čtenář získal dojem, že hlavní problém tedy tkví v neschopnosti vymyslet pro české zdravotnictví nějakou reformu, pak se mýlí. Reformních návrhů zde za poslední tři dekády bylo nepočítaně. Vtip je však v tom, že právě opačné úsilí, tedy zachování nehybnosti, jednoznačně vítězí.
Za oponou stojí ti, kteří z půlbilionového rozpočtu inkasují své zisky. A česká politická scéna jim pomáhá tím, že vytváří kouřové clony a přináší do médií irelevantní náhradní témata, přičemž ta důležitá a reformní zůstávají nepovšimnuta. Můžeme se tudíž i nadále bavit o náhradě brzy beztak zakázaných amalgámových plomb těmi bílými a nevšímat si toho, že každému subjektu na nemocničním trhu se za identický výkon platí zcela jiná částka, a to dokonce v řádu desítek procent.
Tento nehybný systém tak stále čeká na proreformně naladěného premiéra a jím podporovaného ministra zdravotnictví. Ti současní toto zadání nesplnili a vzhledem ke zbývající době mandátu se jim to už povést nemůže. V zásadě udělali pouze to, že zdravotnictví udrželi v chodu a při hrozící stávce pokaždé ustoupili požadavkům druhé strany. Zásadní body svého programového prohlášení však nesplnili.
Novinkou je, že čeští občané podle posledního průzkumu nazvaného Zdravotnictví očima české veřejnosti nejsou se zdravotnictvím spokojeni a čtyři pětiny z nás by souhlasily s realizací jeho hlubších změn. Vytváří se tedy společenská objednávka indukující potenciál změny. Zatím je však praxe taková, že kdo stávající stav nahlas popíše a reálné problémy pojmenuje, riskuje ve státním sektoru ztrátu zaměstnání či jiný trest. Pacienti to samozřejmě dohlédnout nemohou, ale insideři to dávno vědí.
K napětí přispívá i ekonomická neudržitelnost současného modelu financování, protože jeho výdaje nejdou ruku v ruce se současným zvýšením efektivity. Mimochodem, podívejte se na pět (namísto jednoho či dvou) pražských komplexních kardiocenter a srovnejte je s jejich absencí v řadě českých krajů. A to už podrobněji nerozebírám určité pražské kliniky, kde pracuje více lékařů, než mají pacientů, přičemž v pohraničí abyste i desítky kilometrů lékaře pohledali.
Výsledkem je, že české zdravotnictví definované provázanou strukturou neviditelných vztahů, zastaralých nemocnic, léta odkládanou digitalizací a materiálovými položkami stojícími mnohonásobek ceny, která je běžná za naší západní hranicí, tedy stále čeká na svého reformátora.
Přesto musím konstatovat, že ve zdravotnictví jsme v mnoha oborech dosáhli za posledních pětatřicet let mnohem víc, než o čem jsme snívali. Důvodem je zbohatnutí naší země, její zařazení do správných evropských struktur a především výsledky globálně fungující digitální a počínající biologické revoluce, jejichž výsledky někteří vynikající jedinci a týmy využili.
S ohledem na listopadové výročí je však smutné, že to vše se odehrává v kulisách po mnoha stránkách nemocného zdravotnictví. Pro mou generaci, jíž se blíží konec kariéry, je to nepěkné vysvědčení. Je tedy třeba najít takovou vládní sestavu, která bude přesvědčena, že politik má dělat věci správné, a nikoliv jen líbivé.
