Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když jsem poprvé přijel na zřejmě nejslavnější místo medicíny na světě, na Mayo Clinic, nestačil jsem se divit. Spolu se mnou dorazily na začátku týdne i davy pacientů.
Celé rodiny se ubytovaly v místních hotelech a v pondělí ráno vyrazily do obrovských čekáren, aby jim byl přidělen jeden lékař. Ten je vyšetřil a pak naplánoval vše, co se s nimi bude dít. Během následujících dnů nad svými pacienty bděl a byl tím, na koho se mohli kdykoli obrátit. Vše působilo velmi propracovaným dojmem „špičkové továrny na zdraví“, v níž však lidé neztrácejí svou identitu. Proto se tam dodnes sjíždějí nejen z amerického Středozápadu, ale z celého světa.
O dvacet let později se mne jakýsi čínský lékař zeptal, jakou spádovou oblast má kardiologie v největší české nemocnici. Já odpověděl, že asi několik stovek tisíc obyvatel. On se usmál, protože jeho nemocnice měla spád kolem 25 milionů obyvatel. Sám jsem pak něco podobného viděl i na vlastní oči.
Při té příležitosti jsem si uvědomil, že mnoha manažerům českého zdravotnictví se trendy v moderní medicíně ztratily kdesi daleko za horizontem. Zato se desítky let topíme v nekonečných diskuzích o zbytečně velkém počtu malých nemocnic, jejichž hlavní výhodou je časová dostupnost (nikoliv tedy dostupnost nejkvalitnější péče). O síti zdravotnických zařízení diskutujeme, jako bychom žili zhruba v polovině minulého století. Nebo snad dokonce za Rakouska-Uherska.
Absenci dostatečných znalostí a schopností, stejně jako vlastní bázeň před reformami, skrývají současné politické elity za připravené floskule o tom, že lidé prý změny nechtějí. Pokud však nechtějí, pak především proto, že vůbec nevědí, a logicky ani nemohou vědět, co by vůbec mohli chtít.
Jsou samozřejmě a pochopitelně zvyklí na malé nemocnice ve svých městech. A pokud by jim je někdo chtěl vzít, budou to zcela samozřejmě a pochopitelně brát úkorně. Na to reagují místní politici, pro které by „ztráta“ nemocnice mohla znamenat oslabení v příštích volbách. A tak nakonec nezbude prakticky nikdo, kdo by se systematicky pral za efektivně fungující síť velkých a dobře vybavených nemocnic, které budou zodpovědné za kvalitní akutní péči kdekoli v naší zemi.
Výsledkem dlouhodobé absence snahy o kultivování zdravotnického systému je stav, v němž je například jenom v Praze pět (!) kardiochirurgických pracovišť, přičemž by zcela stačilo jedno. Zato v některých krajích tato péče zcela chybí, anebo je v kvalitativně nedobrém stavu. Stavíme národní onkologické centrum, ale současně neříkáme, které kapacity díky němu budeme moci zrušit. Můj ambulantní kolega indikuje některá neinvazivní vyšetření podle toho, co vše mu je pojišťovna ochotna proplatit, a nikoli podle toho, co je z hlediska medicíny nezbytné.
Ano, i tak vznikají ony známé, z hlediska celé Evropy rekordní počty návštěv českých pacientů u různých lékařů. Neskrývá se za nimi jen soustavně citovaná bezplatná samoobsluha pro pacienty. Stejně jako pacienti se totiž chovají i někteří lékaři a vlastně celý systém. Prostě každý si v něm bere, co chce (a co je mu dovoleno), což je přirozeně více, než co ve skutečnosti potřebuje. Nakonec je celý tento propletenec nekonečné poptávky a na ekonomické výhodnosti založené nabídky zatížen obrovským rozsahem neefektivních činností, které nevedou ke zdravějším jednotlivcům ani populaci.
Kdokoli by chtěl do tohoto citlivého systému sáhnout a cosi změnit, stane se terčem některé ze zájmových skupin pohybujících se na zdravotnickém trhu, a navíc se na něj snese kritika momentální opozice. Přitom kultivace českého zdravotnictví a využití jeho obrovských vnitřních rezerv nemá žádné ideologické pozadí, protože nastíněné problémy by měly vadit úplně stejně levici, pravici i centristům.
Daný stav je ale ve skutečnosti výsledkem opravdového, autentického a hlubokého nezájmu politiků o kvalitní zdravotnictví. Aby nevznikla mýlka, nemluvíme tu o 500 miliardách korun, na kterých mají politické elity položený prst skrze kontrolu Všeobecné zdravotní pojišťovny. K této části zdravotnictví mají politici vztah velmi vřelý. Horší to je se systémem samotným, s jeho nutnými reformami, se spravedlivějším rozprostřením zdravotní péče po celém území republiky, s eliminací systému, v němž si jistou službu nemůžete legálně koupit, ale zato se považuje za zcela samozřejmé, že si ji na základě vlastní vztahové sítě prostě vytelefonujete. A kde? Nejčastěji právě na těch několika čtverečních kilometrech v Praze.
Dokud se některý z příštích předsedů vlády konečně pevně nepostaví za reformu zdravotnictví, neexistuje žádná šance na opravdovou změnu. Předvolební proklamace se budou tradičně míjet s povolební realitou a aktuální ministr zdravotnictví bude, jako obvykle, přesvědčovat veřejnost o významnosti svých bezvýznamných návrhů změn.
Případná hrozící systémová krize se – jako obvykle – lehce vyřeší tím, že se namísto reformy přidá protestující skupině ze státních peněz. Mimochodem, nic jiného nám vláda při prosincovém řešení lékařských přesčasů nepředvedla. Tento problém je zatím za cenu více než deseti miliard odsunut do letošního léta.
Naznačené mne vede k závěru, že zdravotnictví přes všechny řeči není a ani nikdy nebylo skutečnou prioritou kterékoli z porevolučních českých vlád. Současně jsem si vědom i skutečnosti, že totéž by se dalo napsat o českém školství a možná i o některých dalších veřejných službách.
