Článek
Většina schopných politiků umí cílevědomě navazovat vztahy, aniž by si druhá strana uvědomila, že se nejedná o přátelství, ale o výměnný obchod. Politik umí také vybruslit ze společensky ošemetných situací, a přitom za sebou nezanechat nepříjemný odér trapnosti, nebo dokonce zášti. A v tom úplně nejlepším případě jsou ostatní o politicích přesvědčeni, že jsou to slušní a fajn lidé.
Co však politikům od přírody nejde (a nikdy to po nich nikdo vážně nechtěl), je bouchnout do stolu a udělat něco, co se většině ostatních nebude líbit. Léta se pečlivě připravovat, a když přijde čas, vynést na světlo nebo aspoň podpořit reformu, na niž se ještě za desetiletí bude vzpomínat jako na něco, co kdysi naštěstí vzniklo a pak to s jistým odstupem neslo své ovoce.
Většina politiků by si pravděpodobně také nenechala házet kameny do oken, jak se to stalo tvrdohlavému Masarykovi v době hilsneriády, ani by se pro své myšlenky nenechala zavřít, jak to za minulého režimu dělávali neústupní chartisté. Ano, třeba ti, jejichž odkazu se nedávno naše vláda – doufejme, že jen formálně – zřekla.
Nebuďme tedy překvapeni, že návrh jakési penzijní reformy sice existuje, ale těžko na něj budeme s odstupem let příliš pyšní. Nedivme se, když opozicí urputně kritizovaný úsporný balíček vůbec neřeší strukturální deficit státního rozpočtu. Nedivme se, když bývalý bojovník za rozpočet Masarykovy univerzity proškrtá aktuální rozpočet na české školství. Nedivme se, když rádoby konzervativní politik v době národní tragédie slaví na vánočním večírku a následně se ještě trapně vymlouvá. Nedivme se, když si určité správné změny v českém zdravotnictví nevynucuje ministr, ale mladí lékaři. Ostatně ani k těm změnám nedojde, protože jednodušší je zvýšit doktorům platy než reformovat zdravotnictví. Nikoliv reforma je znakem doby, je tu jen touha vládnout.
V plné nahotě byla koaliční bída patrná, když vešlo ve známost, jak koalice Spolu skládá kandidátku pro evropské volby. Pro toho, kdo už poněkud vousatou zprávu nezachytil, jen krátké vysvětlení: Na kandidátce se nesmějí nacházet žádní potenciální „skokani“. Jinými slovy lidé pro voliče natolik zajímaví, že by je preferenční hlasy hrozily vynést do Evropského parlamentu na úkor lidí oficiálně usazených na předních místech. Pokud by se tedy v koaličních stranách nacházel někdo opravdu (nebezpečně) atraktivní, pak se na kandidátku zkrátka nedostane.
Proč? Z principu. Součástí mocenské dohody jsou jen někteří předem vybraní straničtí koryfejové a ti ostatní jim nemají konkurovat, nýbrž poskytovat stafáž, formální výplň kandidátní listiny.
Jak asi takové společně výhodné plánování kandidátky probíhá, si lze živě představit. Není totiž náhodné, ale pro naši společnost na nejrůznějších úrovních zcela charakteristické. U stolu sedí ti, kteří spolu takzvaně mluví, a vybráni nebudou ti, které by lidé chtěli pro jejich kvality volit, ale „parťáci“.
Při této představě se nemohu zbavit pachuti nízkého politikaření a pokusu o přechytračení zastupitelské demokracie. A to zvláště ve chvíli, kdy pak na přetřes přijde téma opozice v čele s Andrejem Babišem nebo i možné konkurence zosobněné třeba Miroslavem Kalouskem. Náhle se středopravicový volič dozvídá, co vše by na těchto alternativách bylo špatného. A na řadu samozřejmě přichází líčení tragických scénářů.
Jenže žít z negace se nedá věčně. Obávám se, že kdo jednou sáhne k takovým krokům, jako je vyřazení kohosi příliš voličsky atraktivního z kandidátky, ten je spíše dříve než později odsouzen k nezdaru. Čistí pragmatici mohou tisíckrát tvrdit, že politika je uměním možného, ale takový prohřešek se neodpouští. Byl to hloupý faul na potenciální voliče Spolu. Ernest Hemingway by takový krok nazval zvoněním hrany.
