Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kdo zažil bývalý režim, tomu budou příští řádky známé. Ve škole jsme se učili, že v socialismu dostane každý podle svých zásluh. Až ho jednou vybudujeme, přijde komunismus a v něm už se každému dostane podle jeho potřeb.
Byla to tehdy špatná sázka na lidskou povahu. Nikdy v historii se nic podobného na delší dobu neuskutečnilo. Pokud máme něco zaručeno a nemusíme se snažit, pak většina z nás poleví a svůj zájem upře někam jinam. Proč bychom se měli snažit, když je to jedno a za jakkoliv kvalitní práci dostaneme stejnou odměnu? Ano, je to demotivující pravidlo vedoucí k nezájmu o kvalitní práci.
A nyní střih. Jsme skoro pětatřicet let od změny režimu, která by se nejlépe dala definovat nikoliv jako revoluce, ale spíš zhroucení režimu, jenž podobné nesmysly hlásal. Tato filozofie nevedla jen ke zchudnutí zemí, kde byla praktikována, ale i ke zdeformování našeho myšlení. Jenže sama o sobě je tak lákavá, že nás zas a znova okouzluje. Představa, že budeme mít cosi (pokud možno vše) garantováno, má opravdu charakter drogy, a ne nadarmo byl komunismus označován za opium lidstva.
A proto se nám do našeho myšlení vkrádají představy o tom, že by všichni, kteří vykonávají určitou konkrétní práci, měli například bez ohledu na kvalitu dostávat stejnou mzdu či plat. Že by dokonce na tento stejný příjem měli mít nárok, protože tak je to spravedlivé.
A poněvadž to napadlo již významnou část společnosti, budeme dokonce přihlížet soudním sporům na toto téma. A soudy, nikoliv politici, kteří by podobné čistě ideologické spory měli na základě principu zastupitelské demokracie rozhodovat, nám prý řeknou, co je správné. Soudy bez jakékoliv následné zodpovědnosti, co to s naší společností udělá.
Nyní se v případě České pošty, kde si zaměstnanci na stejných pozicích nárokují stejný příjem, ať už geograficky pracují kdekoliv, pravděpodobně rozhoduje o čemsi mnohem významnějším, než se na první pohled zdá.
Odvážím se jisté spekulace. Co kdyby na vlně plíživého rovnostářství rozhodovaly soudy napříště o tom, že základní zboží bude stát v naší zemi všude stejně, ostatně tak jako za starých časů. Že skoro všichni, kromě vrstvy privilegovaných, budeme mít stejný příjem, že budeme mít nárok na stejné (například panelákové) bydlení. Přidejme ještě bezplatné zdravotnictví, jež nám coby pacientům nebude garantovat vůbec nic kromě své bezplatnosti, nebo bezplatné školství bez možnosti studovat v naší zemi na špičkové univerzitě, a kdoví co ještě. Ani v nejmenším nehodlám strašit, jen připomínám podobnost s dobou, o níž většina z nás doufala, že je snad navždy pryč.
Na tomto místě je nutné jasně přiznat, že při podobných ideologických disputacích neexistuje jeden vítězný a definitivně správný názor. Je to nekonečný boj levice a pravice. Ale právě proto nic podobného nemohou rozhodovat soudy. I ty jsou přece složeny z pouhých lidí, tentokrát v talárech, avšak se zcela konkrétními ideologickými představami, předpojatostmi a politickými názory.
Zdá se, že jsme se ve svém rovnostářském přístupu nepoučili. Příjem mého čínského kolegy, profesora ve státní nemocnici, je ze sedmdesáti procent tvořený pohyblivou složkou, která je závislá na jeho výkonnosti. Podobně i ve Spojených státech se přes všechny změny posledních desetiletí stále udržuje princip zásluhovosti. Evropa jako kdyby váhala. Na její výkonnosti, flexibilitě a schopnosti přinášet nové nápady a technologie se to bohužel ukazuje. Význam Evropy i z těchto důvodů klesá.
Česko se posledních pět let ekonomicky potácí na místě a ve společnosti se sice občas objeví kritický hlas odkazující se k všudypřítomné nárokovosti a populismu, ale praktické konsekvence to žádné nemá.
Až tedy bude stát, či dokonce soud rozhodovat o dalších nárocích a rovnosti platu vždy, všude a pro všechny, pak si vzpomeňme na ideové kamarády Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Uljanova zvaného Lenin. Tito pánové nadělali svými myšlenkami obrovské materiální škody a jejich většinou neuvědomělí následníci nás opět táhnou směrem k chudobě a následné hrozbě totality.
