Článek
Pravicovější část pětikoalice mluví o tom, že by v zákoníku práce ráda prosadila možnost propuštění zaměstnance bez udání důvodu. Na otázku, zda je takový krok správný, asi neexistuje univerzálně platná odpověď. Je to totiž otázka nejen ekonomická, ale také ideová, či chcete-li ideologická.
Pravicově smýšlející člověk by neměl zareagovat jinak než tak, že se za podobný návrh postaví. Levicový jistě odpoví opačně. A středový volič bude na rozpacích a bude přemýšlet o podmínkách, za kterých by takové nakládání se zaměstnancem, aspoň teoreticky, bylo možné.
Argumentace všech stran bude přitom založena na racionálních a zdánlivě neprůstřelných argumentech.
Podporovatelé propuštění bez udání důvodu poukážou na flexibilitu pracovního trhu, schopnost ekonomiky reagovat na změny a v neposlední řadě na efektivitu, kterou nejen Česko, ale i celá Evropa v poslední době tolik postrádají. Pokud nemůžeme jednoduše propustit někoho, koho ve firmě nechceme, nemůžeme podávat špičkové výkony. Příměr s profesionálním sportem by měl být dostatečně výmluvný. Žádný majitel nebo trenér by si ve svém týmu nebo klubu nenechal někoho, koho tam nechce. Proč nám to ve sportu připadá přirozené a v jiných odvětvích lidské činnosti téměř nemyslitelné?
Levicově smýšlející lidé budou proti tomu argumentovat sociálními jistotami, stabilitou a místo příkladů profesionálních sportovců upozorní na sociálně slabé, kteří by se znenadání mohli ocitnout ve svízelné a obtížně řešitelné situaci. Příklady matek samoživitelek jistě v takových diskuzích také zazní.
A ti, kteří budou váhat uprostřed, vymyslí několik podmínek, které k institutu propuštění bez udání důvodu přilepí. To by v nejhorším případě mohlo vést k tomu, že celý institut směřující původně k flexibilitě pracovního trhu by nakonec mohl být zcela nepoužitelný, protože by na zaměstnavatele kladl přílišné nároky.
K očekávatelným argumentům bych připojil ještě jeden. Managementy státních podniků nemusejí ani zdaleka dodržovat zdánlivou premisu, že budou pracovat ve prospěch své instituce a státu. Pravidlem okoukaným v praktickém životě spíše je, že pracují ve prospěch toho, kdo je na dané místo dosadil. Posílení jejich zaměstnavatelských pravomocí by jim nakonec mohlo pouze usnadnit možnost zbavovat se nepříjemných vnitřních konkurentů či oponentů. Ano, zní to poněkud nepravděpodobně, ale to jen do té doby, než člověk udělá třicetiletou zkušenost coby státní zaměstnanec.
A ještě bych rád zmínil generační aspekt. Do jisté míry můžeme naši střední a starší generaci stále považovat za pohrobky socialismu. V motolské nemocnici jsem 27 let chodil každé ráno kolem úryvku ze staré socialistické ústavy vytesaného do bílého mramoru. Zajímavé bylo, že se to téměř nikomu nezdálo divné, nebo dokonce pobuřující. Sám pro sebe jsem si tuto zvláštnost uzavřel tak, že se sice pohybujeme v jakémsi kapitalistickém rámci, ale uvažování generace oprávněné k zásadním rozhodnutím se od dob minulých zase tolik nezměnilo.
I proto bych se v diskuzi na téma, zda můžeme propouštět zaměstnance bez udání důvodu, postavil na stranu podporovatelů této myšlenky. Pakliže bychom takový zákon nezkazili množstvím populistických přívlastků, mohl by představovat jistý průlom do našeho často socialistického myšlení v rámci kapitalistického fungování. Navíc by to znamenalo i první zásadnější vlaštovku v problematice potřebných reforem, které by snad mohly vést k budoucí prosperitě naší země.
Pokud by se vládě podařilo výpověď bez udání důvodu prosadit v současném populismem infikovaném prostředí, byl by to vpravdě husarský kousek hodný velkého uznání.