Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Termín Východ má v Evropě spíše pejorativní nádech. Odvozuje se od svého protikladu, tedy Západu. Samozřejmě to má hluboké historické kořeny, ale i jen ty sahající do 20. století stačí k pochopení celého kontextu. Východ znamenal totalitu. Tvořil ho Sovětský svaz se svými satelity. Západ byl demokratický a byl spjat se západoevropskými mocnostmi a Spojenými státy.
Nebýt NATO, seděl by už Putin nejspíš v Pobaltí. Ale protože si tam netroufne, expandoval jiným směrem. Na západ, kde žijí nejen Ukrajinci, ale také Rusové. Použil stejnou rétoriku jako kdysi Hitler, když obsazoval Sudety a „zachraňoval“ německy mluvící obyvatele Československa. Když to celé před devíti lety začalo, českou politickou scénou to nijak zásadně neotřáslo. Naopak, reakce byly chabé a tehdejší prezident se tvářil, a především jednal prorusky.
Když pak Kreml rozpoutal na Ukrajině zcela otevřenou válku, uvědomili jsme si, že Rus by taky brzy mohl stát na východní hranici Slovenska. A to už by bylo opravdu blízko. Přesto je část domácí politické scény stále ochotna tvrdit, že se o naši válku nejedná. V rámci očekávatelné „únavy z Ukrajiny“ už dokonce polovina Čechů nepodporuje naši vojenskou pomoc: všímejme si raději sami sebe, copak nemáme vlastních starostí dost?
V Maďarsku vyhrává Viktor Orbán jedny volby za druhými. Mnozí se diví, jak je možné, že člověk ztělesňující sepětí východní Evropy s Putinem může být politicky tolik úspěšný. Je to při pohledu z Prahy nepochopitelné.
Ještě mnohem méně pochopitelné je z tohoto pohledu slovenské opětovné drtivé vítězství politických sil, které musely odejít po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Mimochodem, pokud je příliš mnoho míst ve státním sektoru České republiky přímo závislých na politickém establishmentu, pak na Slovensku je tato situace ještě mnohem horší. Leccos se tedy v budoucích měsících v zemi našich východních přátel změní. A není vůbec jisté, zda to přinejmenším z našeho pohledu bude k lepšímu.
Rovněž předvolební boj v Polsku měl ke korektnosti daleko. Zatím se tam sice politici nefackovali a nekopali jako na Slovensku, ale zato odstoupili nejvyšší představitelé armády, což zní varovně.
Pohled z Prahy, který jsem již zmínil, může být zkreslený nepřesnými, nebo dokonce úmyslně pozměněnými informacemi. Člověk se navíc musí zbavit nutkavého pocitu prohlašovat své vidění a chápání světa za jediné správné. Nikdy není a nebude. Ale přesto uvedené společenské tendence nelze hodnotit jinak než jako znepokojivé. To, co je v našem nejbližším okolí, může dorazit brzy k nám. Historicky to tak obvykle bylo.
A vlastně nejen k nám. I naši západní sousedé řeší posilování AfD, což je strana, která by si mohla s panem Okamurou nebo slovenskými nacionalisty podat ruku.
Pokud tedy ve svých Diagnózách tak často kritizuji neschopnost naší vlády dělat smysluplné reformy, mohlo by se stát, že brzy, možná už po příštích volbách, půjde o mnohem důležitější společenské atributy našeho společenského bytí.
Ne, nesnažím se malovat čerta na zeď. Jen se pokouším definovat tendenci, která nejen z naší země, ale z celého regionu opět dělá jakýsi celek, který se po právu označuje jako Východ s velkým V.
Tedy oblast, kde o leckterém společenském detailu rozhodují politici řízení neviditelnými lidmi v pozadí. Kde je možné zcela vše, a nikdo se nediví a neprotestuje. Kde politici otevřeně lžou, a jejich lži jsou s chápavým úsměvem přijímány jako „účinná politická strategie“. Kde politici bájí o úspěších, které vidí snad jen oni sami. Kde se v předvolebních kampaních uplatňují pěsti a odstupují generálové. Kde soudy trvají léta a stát platí milionová odškodnění lidem, kterým před tím zničil společenský status. Kde ani jedna univerzita nepatří ke světové špičce, kde intelektuální elita národa pro své děti vyhlíží vysoké školy v zahraničí a posléze jim doporučuje, aby tam zůstaly. A to vše s válečným konfliktem, který se odehrává na území státu vzdáleného ani ne tisíc kilometrů od nás.
A ještě prosím připočtěme klesající pochopení pro válkou vynucenou migraci, všudypřítomnou nárokovost a rétoriku i činy politiků, které se jí přizpůsobují. Populističtí jsou dnes dokonce i ti, kteří tuto nálepku oficiálně nemají, protože si ji zabrali jejich oponenti, jež jsou v této disciplíně ještě mnohem nestoudnější.
Ještě že po celá desetiletí máme aspoň seriózní hlavní proud v zahraniční politice a po předchozím prezidentovi tu zbyla pouze pachuť a pár lidí, na které se však v kontextu letících událostí brzy zapomene. Jinak by se musel Putin spokojeně usmívat. Východ se totiž opět stává Východem. Pakliže jím tedy někdy vůbec přestal být, dodal by skeptik.
Pokud by se této negativní tendenci měl někdo postavit, pak by to měla být politická síla, která přestane v parlamentu nereálně bájit o svých údajných úspěších nebo pouze nadávat z opozičních lavic. Nebude tolik sledovat volební preference a začne prosazovat to, co principiálně považuje za správné, nikoli jen za výhodné. Ale takovou aby člověk pohledal.
