Článek
Seděl jsem se svým americkým přítelem a během povídání jsme hleděli na noční oblohu nad Floridou. Můj přítel je zvláštní tím, že pochází z 12 dětí a jeho životopis by mohl sloužit jako příklad „amerického snu“. Jen pro upřesnění, pojem americký sen vznikl už v 19. století, kdy s sebou příliv evropských imigrantů přinesl víru v bohatou a šťastnou budoucnost postavenou na každodenní tvrdé práci. Hlavní kritika, která se při vyslovení tohoto slovního spojení v poslední době objevuje, se zpravidla netýká jeho podstaty, ale socioekonomických nerovností. Ty způsobují, že prorazit z vrstvy nemajetných mezi bohaté je obtížné, a proto, bohužel, také neobvyklé.
Během našeho povídání o americkém snu se na černé obloze objevil silně zářící bod pohybující se velkou rychlostí. „To je raketa nesoucí družice Starlink,“ dostalo se mi vysvětlení. „Před dvěma minutami odstartovala z mysu Canaveral a zanedlouho na oblohu přidá další desítky satelitů. Jednou zajistí dostupnost internetu na celém světě.“ Zažil jsem leccos, ale tento okamžik ve mně vyvolal mimořádný obdiv. Jsem na místě, kde se bláznivé sny mění v realitu, uvědomil jsem si.
Hned poté se naše řeč logicky stočila k Elonu Muskovi, jenž kdysi jako chudý teenager přijel do USA a dnes je jedním z nejinspirativnějších byznysmenů světa. Starlink je pouze jednou z realizací jeho zdánlivě pošetilých nápadů. I ty další zná dnes každý školák – elektromobily Tesla nebo rakety SpaceX.
Mnohem víc než sny cizinců by nás však měly zajímat sny vlastní, pokud tedy nějaké máme. Čtvrtstoletí jsem přijímal do práce budoucí mladé kardiology a vždy jsem se ptal na jejich plány a také trochu i sny. Jsem si samozřejmě vědom, že při přijímacím pohovoru se spíše říká, co je očekáváno, než že by se sdílely osobní touhy a tajemství. Ale přece jen… O ničem, co by se podobalo americkému snu, jsem, aspoň myslím, nikdy neslyšel. Chytří mladí lidé, budoucí intelektuální elita národa, spoléhají na stabilitu velké firmy, v níž by chtěli pracovat. A hledají či přímo vyžadují balanc mezi životem osobním a pracovním. O touze po každodenní dřině vedoucí ke skvělým schopnostem nebo výsledkům nebyla řeč určitě.
Aby mi bylo dobře rozuměno, chápu rozdíly mezi generacemi. A také ideu amerického snu nikomu nevnucuji, její všeobecná platnost je dnes ostatně zpochybňována i v zemi jejího původu. Ale nemohu si pomoci, její podstata je mi prostě sympatická.
Bohužel si však nejsem vědom, že my sami bychom nějakou ideu smyslu a cíle vlastního bytí kdykoli zformulovali. Pamatuji si někdejší étos porevolučních let, který měl k podobné vizi našlápnuto. Ale bylo to jen přechodné a spíše reaktivní vzepětí než trvalé směřování a – s nadsázkou řekněme – cesta za snem.
Ve veřejném prostoru jsou někdy pokusy o podobné vize formulovány politiky, od kterých by se to vlastně očekávalo. Dokonce by to bylo velmi sympatické, pakliže by to bylo uvěřitelné a za proklamacemi by stál i silný lidský příběh poskytující hezkým slovům uvěřitelný rámec. Ale s takovou kombinací je problém. Kromě správných úst, z nichž by vize měla zaznít, by měly být splněny některé další podmínky, které mění obyčejné fráze v realitu.
Tou první je náprava státní správy a fungování státních firem. Osobně totiž neznám snad nikoho, kdo by ve fungování těchto institucí a především v jejich managementy měl jakoukoli důvěru.
Ač jsme dnes hlavně ekonomicky a určitým způsobem i společensky o kousek dál než před třemi dekádami, právě tento státní segment mi zdaleka nejvíce připomíná dobu socialismu. V ní se proklamace zcela míjely s realitou a vyslovené ano znamenalo ne, aby naopak ne znamenalo ano. Nic horšího pro všeobecnou nedůvěru v český stát neznám. Dokonce se zdá, že je vlastně jedno, zda je právě u moci pravice, levice nebo „catch-all party“. Lidé jako vystřižení z husákovského socialismu sedí na místech, kde seděli před 40 lety jejich typologicky identičtí předchůdci. A jejich příznačné papalášství dusí šance na pokrok.
Jsem si jist, že i u nás se rodí potenciální Muskové. Možná dokonce lidé mnohem chytřejší, kreativnější a inovativnější. Jejich sny se jim však realizují obtížněji, než by tomu bylo za Atlantikem. Není to pouhou otázkou dostupnosti kapitálu, ale i zdravého podnikatelského prostředí s minimalizací nároků státu. To je podmínka rozvoje číslo dvě.
A tou třetí je právě přítomnost nějaké vize. Možná že by ji velká část společnosti po švejkovsku pohaněla, znectila, vysmála se jí. Dokonce čím více, tím lepší ohlas by to mělo. Jenže bez konkrétních vizí a velkých cílů se nám nepodaří zasáhnout ani ty malé.
I v medicíně platí, že pro pacienta je jednou z nejhorších situací, pokud se vznáší v jakémsi názorovém vzduchoprázdnu. Když na jeho diagnózu nebo léčbu nemá názor ani jeho vlastní lékař, pak není o čem diskutovat a především co zlepšovat. V podobném vzduchoprázdnu ve smyslu absence jakékoli společenské vize se právě nacházíme i my všichni. Namísto toho dodávají i nejdůvěryhodnější strany politického spektra pouhá líbivá hesla. A pravice i střed se tolik bojí o sociální smír, že i ony pěstují – rádoby nenápadný – populismus.
Kdybychom pravdivě formulovali cosi jako český sen, podařilo by se nám tím podívat se na sebe do zrcadla a říct si, jací vlastně jsme a co chceme. V lepším případě by se tím mohlo povést vrátit tisíce schopných lidí ze zahraničí domů, v tom horším by to bylo naopak. Ale jak už jsem zmínil, bylo by to každopádně lepší než život ve vzduchoprázdnu, bez jakékoli smysluplné vize.
