Článek
Jeden z mých pacientů žije už devátou dekádu svého života. Překonal mnoho těžkých nemocí, ale hlava mu slouží jako málokomu. Když s ním sedím a povídáme si, cítím cosi, co na mne v dětství dýchalo z Jiráskových knih. Byla to prostota a současně i důvěra v inteligenci a zkušenost, která se kdysi archaicky označovala jako moudrost venkovského lidu (ano, podobně patetické vyjádření lze napsat opravdu jen o Vánocích).
Kromě nemocného srdce má i další neduhy – na jedno oko nevidí, druhé mu slábne. Říká, že by rád dříve zemřel, než oslepl. Mluví o tom s úplnou samozřejmostí a člověku přitom jde mráz po zádech. Má však ještě relativní štěstí, protože je obklopen milujícím prostředím a i přes svůj pokročilý věk je fyzicky nesmírně čilý. Zdaleka ne každý by to o sobě na sklonku života mohl říct.
Nemusíme zakrývat, že z Vánoc většiny z nás vyprchal autentický religiózní zážitek. Tyto svátky jsou dnes více o dárcích, jídle, televizi, pohádkách, filmech a odpočinku. Není na tom sice nic špatného, ale ani ne chvályhodného – konzum prostě překonal duchovní tradici. Nicméně jedna milá a důležitá věc se o českých Vánocích přece jen děje. Lidé se setkávají, přejí si a usmívají se na sebe. Dělají svět jeden druhému lepším.
V nemocnicích tak v těchto dnech zůstávají pouze ti, kteří domů skutečně nemohou, anebo ti, již jsou zcela opuštění. Viděl jsem jich za svůj život lékaře mnoho a pohled je to smutný. Pokud bychom tedy chtěli Vánocům přidat jeden duchovní rozměr, měl by to být právě ten, aby o nich nikdo nemusel být sám.
Předpokládám, že většina ze čtenářů o svátcích nikdy ve špitálu nebyla, a tudíž se může podivit, anebo dokonce ušklíbnout nad zdánlivou melodramatičností předchozích vět. Jsem si jist, že by to bylo právě jen proto, že by jim chyběl podobný vlastní zážitek.
Ať jsou tedy Vánoce svátkem opuštěných lidí, kteří v těchto dnech někoho potkali, nebo dokonce sami pro sebe našli. Zasloužit se o to může každý z nás.
