Článek
Nebýt proti něčemu, ale pro něco. Zní to téměř jako apel současné doby. S oblibou se proti něčemu vymezujeme, ale říct, koho nebo co bychom opravdu podporovali, je pro nás těžké. Našemu švejkování je to cizí. Za názor, za podporu se nese zodpovědnost, kdežto kritika je v tomto ohledu jednodušší.
V dobách předrevolučních byla většina společnosti proti vládnoucímu režimu. Někteří (byla to naprosto minoritní část) to říkali veřejně. Pak je to dříve nebo později stálo místo, kariéru, slušné živobytí, jejich děti ztrácely možnost studovat na elitních školách nebo alespoň tam, kde by studovat chtěly. Naprostá většina společnosti se proto otevřeně vyjadřovala jen u hospodských stolů, táboráků nebo doma v kuchyni. Pokud byl někdo skutečně z přesvědčení prorežimní, pak to byla spíš náhoda nebo rarita.
Později přišla devadesátá léta s naprosto specifickými možnostmi a rovněž plejádou osobních i společenských selhání. Nevyhnutelné převody obrovských majetků se uskutečnily, ale dobrý pocit po nich spíš nezbyl. A k tomu krachy velkých fondů a prakticky všech bank operujících na českém trhu. Mimochodem právě tehdy vznikl nový význam slova tunel. Nakonec se, aspoň co se bank týče, musel postarat stát, aby v jakémsi finančně nadopovaném stavu byly připraveny k prodeji někomu ze zahraničí.
Největší paseku v myslích voličů však nadělali politici. Porevolučním étosem Václavem Havlem známá země ještě stačila vstoupit do NATO a EU a dobře držet prozápadní zahraničněpolitickou orientaci, ale uvnitř republiky se děly nepěkné věci. Dvě hlavní strany (ODS a ČSSD) si sice proklamativně konkurovaly, avšak v rozhodující den se rozhodly podepsat takzvanou opoziční smlouvu. Pohřbily tím naděje na západně vypadající politický souboj.
Domnívám se, že tím na celé generace dopředu zabily zbytky elementární důvěry v politiku. Bylo zjevné, že hlas voliče nemusí mít žádnou váhu. Stačí, když si politici vzájemně vycházejí vstříc a neuznávají jiné principy než vlastní prospěch.
Ostatně Andrej Babiš tvrdí, že jeho politickou kariéru stvořily právě tyto dvě strany a jejich bezuzdné chování. Myslím, že je to do jisté míry pravda. Později však právě Babiš stvořil svého Antibabiše, tedy pětikoalici stran, jejichž tmelem není politika vzájemné ideové spřízněnosti a touha po spolupráci, či přímo symbióze, ale pouhé odstranění bývalého premiéra z jeho křesla.
Teprve nyní, zřejmě daleko za polovinou pětikoaličního vládnutí, přichází těchto pět stran s jakousi možnou koncepcí změn pro naši zemi, kterou jim navrhli odborníci z Národní ekonomické rady vlády. Opravdu to nevypadá, že se přede dvěma lety ujali vlády lidé, kteří měli představu o tom, co chtějí. Dodnes působí jako nesourodá skupina, kterou, pravda, silně sbližuje to, co nechtějí. Vždyť za jiných okolností by to byly politické strany, které by si určitě především konkurovaly.
Je to zvláštní stav. Nicméně za posledních sto let jsme v české kotlině většinu času věděli, co nechceme, ale mnohem méně jasné nám bylo (a je), za čím bychom chtěli jít a koho nebo co podporovat. Momentálně jedna velká část z nás nechce pětikoalici, jiná striktně odmítá Babiše, a ještě více třeba Tomia Okamuru nebo Jindřicha Rajchla. Je to známka rozdělení společnosti a také představy o roli státu a přijatelné úrovni populismu.
Toto vysvětlení samo není dostatečné. Nejde jen o to, že nás svírá celoevropsky rostoucí význam nárokovosti, oprašování myšlenek socialismu a bezskrupulózního politického podbízení. Jde i o to, že pravicové (stejně jako levicové) strany a následně i jejich vlády se opakovaně znemožňovaly a dosud i znemožňují tím, že žádnou skutečnou pravicovou (ani levicovou) politiku nedělají. Jejich definicí je daleko více osobní či partajní prospěch než posouvání celé společnosti vpřed.
Je tedy otázkou, zda jsme vůbec schopni vyprodukovat něco lepšího než Antifialu nebo Antibabiše. Realita naznačuje, že jen sotva. Nabídka je chudá a vyvolává odezvu, v níž jsou lidé zase jednou více proti něčemu než pro něco.
