Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prezident Českého tenisového svazu Ivo Kaderka byl vzat do vazby a policie ho spolu s několika dalšími lidmi obvinila z podvodu se státními dotacemi. Tolik zpráva, která otevřela nejvýznamnější kauzu sportovního funkcionářského prostředí za poslední léta. Českou společnost však charakterizuje víc, než by se na první pohled zdálo.
Od jejího zveřejnění se média plní texty konstatujícími nejen údajně protiprávní jednání dnes už bývalého šéfa českého tenisu, ale ukazující ho i po lidské stránce ve velmi negativním světle. Je to prý člověk, jehož v tenisovém prostředí neměl nikdo rád, jehož se prý všichni, včetně bývalých tenisových hvězd, a dokonce i legend, svým způsobem obávali. Anebo jím pohrdali.
Můžeme se dočíst, že to byl car, který se choval, jako kdyby mu celý český tenis patřil. Jiní dokonce tvrdí, že bez něj se nikdy nic nemohlo schválit, protože právě on určoval směry finančních toků a mocenských vztahů nejen v českém tenisu, ale částečně v celém českém sportu. A to prý nejen nyní, ale přinejmenším celou poslední dekádu. Ale možná i déle, protože ve své funkci byl celé čtvrtstoletí.
Dejme tomu, že by tato hodnocení mohla být pravdivá. Ostatně podobné paralely známe z historie dobře. Kdosi nadaný talentem technologie budování moci se obklopí osobnostně slabými kolegy a krok po kroku vytvoří stabilní síť vztahů, která mu dovolí chovat se, jako by místo správcem byl vlastníkem veřejných prostředků. Kromě ovládání finančních toků vycházejících ze státních zdrojů je jeho další nutnou charakteristikou mocenská struktura opírající se většinou o propletenec politických stran a jejich exponentů na pozicích státního aparátu. Kdesi v pozadí pak ještě může stát někdo z českých oligarchů, na něhož však vidět není.
A tento konglomerát v podobě valící se koule drtí všechny, kteří by na něj poukázali nebo se mu postavili. Vše však platí jen do té doby, než se dotyčného zmocní policie a v poutech ho odvede do vazby. A právě v takové chvíli se veřejnost náhle dozví, že ten ještě včera slavný, pracovitý a schopný člověk byl vlastně schopný všeho a na odiv tolik dávaných výsledků bylo dosaženo spíše jemu navzdory než díky němu.
Do plastického popisu celé situace ale zdaleka nepatří jen její hlavní protagonisté. Bez patolízalského prostředí by totiž nebyli ničím. To jejich okolí, jež by na to nyní zcela jistě nejraději zapomnělo, umožnilo vznik systému, v němž všichni spolupracující svým dílem profitují na rozhazovačném státu, který podobné jednání dovoluje.
A nesmíme zapomenout ještě na jeden důležitý faktor, který daným scénářům nahrává. Je jím strach. Ten vyvolávají osudy těch, kteří se někdy v minulosti bossům postavili. V případě českého tenisu to prý byli hráči, kteří ve stavu vrchnostenské nepřízně nemohli najít český kurt, kde by si mohli zatrénovat. V jiných částech naší společnosti nedostane vzpurný vědec grant ze státních prostředků, nad nimiž bdí třeba jen malá, ale o to lépe organizovaná skupina jeho konkurentů. Jinému se zastaví kariérní postup ve státní instituci, další se pro nadbytečnost či smyšlenou neschopnost ze státní služby propustí.
Podobné scénáře nejsou v české společnosti neobvyklé. Proto bych je ve světle posledního případu nazval „syndromem Kaderka“. Nalezneme je všude, kde stát něco masivně dotuje, kde přerozděluje vybrané peníze. A nutno říct, že proti místům postiženým tímto syndromem, když už je necháme vzniknout, nemáme žádné opravdu dobře fungující obranné mechanismy. Navíc platí, že naší povaze, mající blízko ke švejkování a skepsi, jsou bytostně cizí přísné kontrolní mechanismy. Tím více bychom na nich ale měli pracovat všude, kde se rozdělují veřejné peníze. Žádnou jinou dobrou alternativu zatím nikdo ve světě nevymyslel.
A ještě jedno poselství případ bývalého šéfa českého tenisu přinesl. Upřímná odsuzující hodnocení by se měla rozdávat v reálném čase, nikoli až ve chvíli velkého bossova pádu či těsně po něm.
