Článek
Když lékaři před dvěma měsíci dali politikům najevo, že v zákoníku práce nehodlají tolerovat 832 hodin ročních přesčasů, zdálo se, že by se v tomto volebním období mohla v českém zdravotnictví objevit aspoň jedna podstatnější reforma.
Jakmile se totiž sníží povolené přesčasy na 416 hodin ročně, poklesne i celková doba, v níž jsou lékaři svým pacientům k dispozici. Mnohá oddělení nebo kliniky by v tomto modelu musely redukovat počty svých výkonů nebo – v krajním případě – by vůbec nemohly existovat. A to už přece nějaké konsekvence mít musí.
Na první pohled to sice vypadá dramaticky, ale ve skutečnosti by to mohl být velmi dobrý podnět k hlubší změně našeho zdravotnictví. Náhle by se všichni zodpovědní byli nuceni zamyslet, jak se přizpůsobit nové situaci. To by mohlo vést k racionalizaci a zvýšené efektivitě celého systému. Zatím se však zdá, že politický establishment českého zdravotnictví se všem potenciálně bolestivým změnám vyhýbá. Tudíž bude – s jistou nadsázkou – dělat prakticky cokoli, aby k nim nedošlo.
Strategie lékařů se však postupně mění. Oproti původním nárokům směřujícím primárně k přesčasům a zlepšení podmínek postgraduálního vzdělávání se nyní klade mnohem větší důraz na vylepšení platů a mezd. A jeden důležitý fakt se v této souvislosti příliš nezmiňuje – pokud by totiž lékaři dostali za méně práce zaplaceno stejně, nebo dokonce více než dnes, pak by se nestalo nic jiného, než že by se část prostředků určená na léčbu přesunula do jejich platů. A celý systém by byl dokonce ještě méně efektivní než doposud.
Argumentace lékařů postavená na tvrzení, že „unavený lékař je nebezpečný lékař“, je naprosto pravdivá a podporuje ji řada pozorování. Nedostatek spánku se negativně podepisuje na lidské pozornosti, koncentraci, rychlosti reakcí. V USA vedla tato zjištění již před několika desítkami let k zásadním změnám v délce lékařských služeb. Lékaři tu totiž opakovaně vyhrávali soudní spory, v nichž šlo o chyby, kterých se dopustili právě během dlouhých služeb. Soudy uvěřily jejich tvrzením, že byli unavení, a tudíž chyby dělat mohli. Jinými slovy, v kvalitním, propacientsky zaměřeném systému by lékaři opravdu neměli sloužit déle než 24 hodin.
V této souvislosti nemusím dodávat, že manažeři nemocnic by si měli dobře rozmyslet, jestli budou nadále hrát protizákonnou hru na obcházení 416 hodin maximálních ročních přesčasů. Protože po této, již dva měsíce trvající, veřejné diskuzi jim nikdo nebude věřit, že se na nezákonném stavu sami aktivně nepodíleli. Jediní, kteří z celé situace vyjdou bez ztráty, jsou politici. Je paradoxem, že právě oni by za ni měli být stoprocentně zodpovědní.
Ve třetí dekádě 21. století by stohodinové a delší měsíční přesčasy, jež zažily starší doktorské generace, neměly připadat v úvahu. Problémem je, že mladá generace má v celém zdravotním systému jen minimální pravomoci, a tím i možnosti, jak ho změnit. Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu, že o službách (tedy přesčasech) rozhodují a na veřejnosti zpravidla mluví ti, kteří ve skutečnosti už žádné služby nedrží. Někteří je nesloužili nikdy, jiní na ně vzpomínají jako na jistý relikt mládí. Je to jeden z typických projevů odtrženosti současných elit od běžných lidí, v daném případě od běžných zdravotníků.
Strategie, kterou v tomto případě zvolil ministr zdravotnictví, je jednoznačně obranná. A zdá se, že pokud ho zdravotníci silou své stávky (ano, zvykněme si na ten termín) nedonutí, tak nic podstatného neudělá. Klidně nechá novelizovat novelu zákoníku práce, ponechá v něm 416 hodin přesčasové práce ročně a navrch slíbí nepatrné zvýšení platů v přímo řízených organizacích.
Do toho pro efekt přidá tvrzení, že na platy se vydává 60 procent příjmů nemocnic (jen pro pořádek, podle ÚZIS to v roce 2021 bylo 53 procent) a zvýšení doktorských platů povede k obrovskému navýšení pacientských poplatků. Taktika postavit veřejnost proti lékařům je z jeho pohledu zdánlivě chytrá, ale při racionálním hodnocení ukazuje, že ministr se z někdejšího doktora stal nefalšovaným politickým lišákem.
Domnívám se, že jedinou osobou, která může garantovat změny nejen v oblasti přesčasů či vzdělávání, ale v celém zdravotnictví, je předseda vlády. V minulosti se již ukázalo, že sliby ministra zdravotnictví mnoho neznamenají. Za poslední tři dekády jsme si už zvykli, že tito ministři se často mění a ve funkci v průměru přežijí pouze o něco víc než rok. Když se pak sejde rok s rokem, může být situace českého hospodářství ještě horší, než je nyní. Pak se zdravotníci nedomůžou už vůbec ničeho.
Pro pacienty i zdravotníky by bylo řešením, kdyby vláda přišla s reformním balíčkem celého zdravotnického systému a jeho naplňování by bylo pod kontrolou premiéra, České lékařské komory a samozřejmě i veřejnosti. S jeho pomocí bychom během roku 2024 mohli reformovat zdravotnický systém a v tomto rámci by nakonec došlo i na přesčasy, postgraduální vzdělávání a platy.
Současné handrkování o odborářské požadavky však k žádnému ambicióznímu cíli nepovede. A celé sympatické vzepětí mladé doktorské generace bude zkušenými politickými harcovníky zameteno kamsi do kouta. Pokud se to stane, bude to velká škoda a promarněná celospolečenská šance. Pro mladé by to byl také jasný vzkaz, kde a jak si jejich práce (ne)váží. V souvislosti s výročím 17. listopadu to zní obzvlášť pikantně.
