Článek
Pohled za naše hranice může být ošidný. V postfaktické době je někdy těžké věřit i tomu, co člověk vidí na vlastní oči. Tím méně pak lze věřit událostem a trendům, u kterých osobně přítomen není. Nicméně stav světa na konci roku 2023 se zdá být o dost horší, než byl například před pěti lety.
Na Ukrajině se bojuje a nezdá se, že by válka spěla k nějakému konci. Východ Evropy zastoupený Maďarskem a Slovenskem zvláštně tenduje směrem k Vladimiru Putinovi a nechává starší generace vzpomenout na ohavnou dobu socialismu a východního bloku v područí mocných Rusů.
V Německu vyšli do ulic muslimové. A nejenže se na svých demonstracích velice tvrdě postavili proti Židům a jejich státu, ale v jednom případě dokonce navrhli vytvořit v místě, kde nyní žijí, chalífát. Nevím, zda jde „jen“ o výsledek nezvládnuté integrace, tedy jednoho konkrétního procesu, anebo je to známka toho, že je Evropa nikdy neměla přijmout.
Problém je každopádně na stole přinejmenším od roku 2015. Evropské pokrytectví a na něj navázaná hyperkorektnost svázaly politikům ruce natolik, že dodnes patří téma migrace více do politických kuloárů než do veřejného prostoru. A to přesto, že jde o jeden z klíčových problémů nejen evropské bezpečnosti, ale i evropské budoucnosti. Německo je však po mnoha stránkách na hraně a jeho ochota přijímat další statisíce uprchlíků se zdá být vyčerpána. Každopádně ani v této situaci není EU, lépe řečeno Schengen, schopna ochránit své vlastní hranice.
Další válku začal Hamás proti Izraeli. A je zcela jasné, že nemůže být ani krátká, ani vést k nějakému dobrému konci. Pokud se nerozšíří do celého regionu, může to svět považovat za úspěch.
Zajímavý je i pohled přes Atlantik, kde dva muži na prahu deváté dekády života začínají svůj boj o místo nejmocnějšího člověka planety. Máloco může tak dobře posloužit coby symbol jistého společenského úpadku jako právě tento fakt.
Také u nás sice mluvíme o krizi, ale na druhé straně nemáme prakticky žádnou nezaměstnanost a lidé se dosud mohou dobře uživit. Mnohý čtenář by jistě namítl, že sytý hladovému nevěří, nicméně nevidím mnoho těch, kteří by zoufale hledali druhé či třetí zaměstnání. Veřejný prostor spíše opanovali ti, kteří odcházejí do předčasného důchodu, přičemž stát není schopen jejich žádosti včas vyřídit.
Kdo více křičí, bude vyslyšen, dalo by se říct k protestům různých skupin v naší společnosti. A tak se z boje za omezení přesčasů ve zdravotnictví nakonec zřejmě vyklube primární touha po větších tabulkových platech. Nic proti tomu, nicméně efektivitu zdravotnického systému to nevylepší ani o píď. Pouze se peníze státu přesunou z jedné kapsy do druhé a vládnoucí establishment si odfajfkuje další „vyřešený“ problém. Jenže brzy se ozvou zástupci padajícího průmyslu a hra na přelévání peněz namísto reforem se může opakovat.
Pokud se čtenář tento týden podíval na příspěvek našeho premiéra na síti X, pak mohl vidět, že nakoupil devět potravin v Německu a poté jejich cenu srovnal s nákupem v Chebu. Následně byl udiven, že v Německu se nakupuje levněji. A požádal občany o další tipy na předražené výrobky.
Jen málokrát mne v posledních letech zaplavil tak intenzivní pocit odcizení jako při sledování člověka, který právě (ať už hraně, nebo skutečně) objevil něco, o čem si v českých domácnostech vyprávíme přinejmenším rok.
Svět není v dobrém stavu a naše země dále trpí zjevným nesouladem mezi politickými proklamacemi a žitou realitou. Elity se, podobně jako i na jiných místech Evropy, se svými starostmi, cíli, ba dokonce i nespornými úspěchy odtrhly od zbytku země. Nedokážou je lidem srozumitelně předvést, či dokonce vysvětlit. A skoro to vypadá, že o to ani nestojí.
Podtrženo a sečteno – v celé porevoluční epoše naší země si bohužel nevybavuji dobu, která by byla tak příznivá pro úspěch populismu a náckovství. Ve všech možných podobách a se všemi jejich neblahými důsledky.
