Článek
Náš stát tloustne, bobtná a přitom degeneruje. Je náš a většinově ho máme samozřejmě rádi, ale současně si také uvědomujeme, že ve stávající podobě ho nejsme schopni ufinancovat. Už není pandemie, není žádná celosvětová ekonomická krize, a přesto si musíme půjčovat stovky miliard, abychom udrželi jakousi úroveň svého žití.
Za tento stav, který je ze střednědobého, natož dlouhodobého hlediska neudržitelný, kdosi zodpovídá. Ač se k tomu otevřeně nikdo nehlásí, tak zodpovědnými osobami jsou politici. To oni celá desetiletí přikrmují stát a nechávají ho spotřebovávat stále větší prostředky. Má to svou samozřejmou logiku – více státu znamená více peněz daňových poplatníků, které bude kdosi neznámý rozdělovat, přidělovat, schvalovat a na druhé straně čím dál více i vyžadovat právě od těch, jimž je později přidělí.
Pokud špatně hospodaří státní nemocnice, pak po určité době obdrží anabolickou injekci státní dotace a k tomu tak maximálně varovně zdvižený prst upozorňující, že by to příště nemuselo tak jednoduše projít. Pokud by se totéž stalo v privátní sféře, pak by dotyčný podnikatel ve zdravotnictví zkrachoval. On nad sebou nikoho, kdo rozdává ze společného koláče, nemá. Tento zažitý systém nevykazuje pouze tyto krajně negativní vnější rysy, které my Češi tak rádi diskutujeme za zavřenými dveřmi, ale působí i na myšlení každého z nás. Během letitého působení jsme si už zvykli, že efektivita státního aparátu je nízká, že byrokracie je obludná a stát vyžaduje spousty informací, které jinde už obdržel, ale on se ve svých vnitřnostech nevyzná, a proto je chce zas a znova.
Že máme silné ročníky a pro děti nejsou ve školách místa? Že velmi drahé kapacity státních nemocnic jsou o víkendech nevyužité, a přitom by se v této době mohly pronajmout soukromníkům? Že vám státní úředník oznámí, jakou lavičku by si představoval, abyste si postavili na svém vlastním dvorku, ale uprostřed našich měst současně ponecháváme obludné reklamy, herny a veškerý vizuální smog?
Víme to, a tak nějak si na to zvykáme. Případně se zlobíme – tu na státní poštu, onde na státem vlastněnou dopravní společnost, školu či nemocnici. Pravicové strany se desetiletí zaklínají, že to všechno vidí stejně jako jejich voliči a po volbách vše napraví. Nikoliv. Pod jejich vedením tloustne stát dál, změny mají pouze kosmetický charakter a my všichni projídáme dluhy, jež po nás zbydou generaci našich dětí. Za prvních pět měsíců tohoto roku se každý obyvatel naší země zadlužil o dalších třicet tisíc korun. Nic podobného historie České republiky nepamatuje.
Stát mi tak připomíná typického českého pacienta. Dvě třetiny z dospělé české populace trpí nadváhou nebo obezitou, málokterý z těchto lidí s tím chce něco dělat a ještě méně s tím cosi zásadního opravdu udělá. Je to těžké. Vyžadovalo by to nejprve vizi, pak odvahu a nakonec ještě aktivní přístup. To jsou vlastnosti, kterých je obecně jako šafránu.
Čeští obézní pacienti se většinou málo pohybují a ve srovnání s ostatními Evropany se velmi nezdravě stravují. Postupně se smiřují s vysokým krevním tlakem, cukrovkou, degenerací pohybového aparátu a nakonec i infarkty a cévními mozkovými příhodami. Místo změny životosprávy raději pojídají tabletky – nevyžaduje to žádnou aktivitu, natož nějakou námahu. Bez zásadní reformní změny čeká podobný osud i náš stát. Musí radikálně zhubnout, jinak ho čeká neblahý osud typického kardiovaskulárního pacienta.
