Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Záměna pacientky, jež se s tragickými důsledky udála v pražské Nemocnici Na Bulovce a v posledním týdnu se stala předmětem veřejné diskuze, je opravdu raritní. Zdravotníci se během svého života setkávají s nejrůznějšími chybami, ale o podobné záměně dvou pacientek jsem (naštěstí) dosud ani neslyšel, natož abych ji zažil.
Jenže každý zkušený zdravotník současně ví, že pokud se nějaký úkon nebo výkon v nemocnici opakuje mnohokrát (a tím myslím desítky nebo stovky tisíc opakování), nakonec dojde i ke komplikaci, kterou byste předem považovali za nemožnou, anebo by vás ani v nejhorším snu nenapadla. Je to jistá protiváha medicínských zázraků, které se vzácně také dějí a o nichž referujeme mnohem raději.
Nejotřesnější chyby, které jsem v nemocnici za svou více než 30letou praxi zažil, byly spojené s doktorským cynismem, nezájmem o pacienty, leností. V nemocnicích se o jejich protagonistech v bílých pláštích ví a předchází je pověst špatných zdravotníků. Myslím ale, že takových ve skutečnosti není mnoho. Mnohem častější je situace, v níž zdravotníci, aniž by to pacient tušil, ze sebe vydávají více, než by jim jejich oficiální pracovní povinnosti ukládaly. To je popis reality, kterou jsem po většinu svého života zažíval, nikoli chlácholivá báchorka pro čtenáře.
K tomu je třeba přidat ještě jednu informaci důležitou pro kontext zásadních medicínských chyb, jichž se občas dopouštíme. Na kardiologickou kliniku jsme ročně přijímali přes čtyři tisíce pacientů. Za posledních dvacet let to mohlo být přibližně devadesát tisíc pacientů, tedy jedno menší krajské město. Při takovém množství se nakonec nevyhnete chybám malým ani těm největším, nebo dokonce fatálním. Každý zdravotník s delší praxí je zná. Důležité je, aby nebyly systémové.
Podle mých zkušeností je přitom úplně jedno, zda nemocnice prošla akreditačním procesem, či nikoli. Tento proces se mi vždy zdál spíše jako formalita než reálná a praktická pomoc. Mnohem více jde o to, zda je nemocniční prostředí nastaveno tak, že cílevědomě míří ke kvalitní medicíně a maximálnímu prospěchu pacienta.
Současná medicína uplatňuje v každodenní praxi nejrůznější algoritmy a pravidla, která zvyšují pacientovu bezpečnost a personálu dávají určitou jistotu a klid, že se vyhne chybám. Proto například na sále nahlas pojmenováváme určité úkony, abychom o chvíli později nepropadli pochybám, zda jsme je opravdu udělali, anebo zapomněli. Standardně děláme mnoho různých bezpečnostních opatření. Ale přesto se chybám zcela nevyhneme. Pokud přijdou, pak hlavním cílem by měla být transparentnost a vyvození organizačních opatření, aby se pokud možno už nikdy neopakovaly.
Kdybych si měl představit konkrétní kroky, které by ve státem řízených nemocnicích mohly snížit množství tragických událostí, pak bych se přimlouval za dva následující.
Zaprvé, stát by konečně měl zajistit sběr dat o kvalitě jednotlivých pracovišť a ve srozumitelné formě tato data publikovat. Dokud se to nestane, pacient se nikdy nemůže vyhnout lékařům a oddělením, o nichž se interně ví, že mají špatné výsledky. A tyto lékaře a tato oddělení přesto z nějakých důvodů, které můžeme klidně nazvat „politickými“, management nemocnice ve svém zařízení stále trpí. O tom ale klient, jemuž má celý systém vybudovaný z vybraných daní sloužit, nemá ani nemůže mít ponětí. On se pohybuje na zcela neznámém území a často zoufale telefonuje na všechny strany a shání informace, aby se dozvěděl, co nejlepšího by měl udělat.
K plastičtějšímu popisu situace je třeba ještě dodat, že ani vedení větší nemocnice nemusí mít o kvalitě svých zaměstnanců reálnou představu. Současně také platí, že zvláště na místech středního personálu, tedy naprosto nedostatkové pracovní síly, pracují v některých případech lidé, kteří si to jednoduše nezaslouží. Svým pracovním výkonem i nasazením jednoduše hřeší na to, že jich je málo a žádná nezaměstnanost v jejich oboru neexistuje.
Vedení jednotlivých pracovišť je pak postaveno před volbu, zda je lepší mít na určitém místě někoho špatného, anebo vůbec nikoho. Nicméně toto je problém celospolečenský a jistě se netýká pouze zdravotnictví.
Pacienti by v souvislosti s kvalitou a výsledky práce zdravotníků měli vědět, že určité složité a vysoce specializované výkony se provádějí až se stonásobnými rozdíly v četnosti výskytu komplikací. Opravdu – jistému týmu či konkrétnímu operatérovi může zemřít na stole jeden pacient z tisíce, zatímco jinému, při zcela identickém výkonu i rizikovosti pacienta, jeden z deseti.
Pokud je naším dlouhodobým záměrem zlepšení kvality českého zdravotnictví, pak musíme zveřejňovat jeho výsledky. Je to jediná cesta, jak z pacientů udělat klienty, kteří se mohou racionálně rozhodovat a mají ke svým rozhodnutím podklady. Mluvíme o tom léta, leč žádný ministr si to dosud netroufl realizovat. Bylo by to bolestivé, stálo by to spoustu energie a jistě by se našlo mnoho zdánlivě rozumných argumentů, proč to nedělat. Někteří zdravotníci by byli první, kteří by s nimi přicházeli. Zvláště ti podprůměrní.
Druhým opatřením je dosadit do státních nemocnic managementy, které se budou zajímat nejen o počty výkonů, ale také o jejich kvalitu. Jinými slovy, bude je při vedení nemocnice opravdu zajímat pacient.
Na první poslech to zní směšně, zájmem pacienta se přece zaklíná každý, kdo se kolem nemocných pohybuje. Ale praxe je jiná.
Nemělo by být možné, aby lékaři operovali, když dva metry za jejich zády opravují fasádu nemocnice sbíječkami a na sále nikdo nikoho neslyší, o soustředění nemluvě.
Nemělo by být možné, aby během výkonů na srdci pacienta vypadával ve státní nemocnici proud nebo se přehříval přístroj a sál se ocital ve tmě bez náhradního zdroje. Nebo ještě jinak. Už vám někdy propadla zavřeným oknem cihla do kanceláře? Pokud ne, tak jste asi nepracovali ve státní nemocnici. Tuto a mnoho podobných příhod jsem (v opakovaně akreditované) nemocnici léta zažíval. Na desítky hlášení o mimořádných událostech nikdo nereagoval. Leda snad ještě kritikou vznesené kritiky.
Kromě individuálních selhání a různých opomenutí nalézám při ohlédnutí za problémy života ve státní nemocnici stále tutéž systémovou chybu. Je jí účelové spojení politicko-ekonomických zájmů reprezentované lidmi, pro něž nemocnice funguje především jako místo s obrovským rozpočtem. Místo, kde se navíc neléčí jen běžní nemocní, ale především ti mocní. Takové pacienty nazývají „kulichy“ a tito mocní nemocní mají všude přednost. Je to jistá forma neviditelné privatizace státního zdravotnictví.
Obávám se však, že právě proto byli někteří manažeři dosazeni tam, kde jsou. A ministr zdravotnictví, který při nástupu přislíbil přesoutěžit všechna vedoucí místa v podřízených nemocnicích, na svůj slib už nějak zapomněl.
Pokud bychom chtěli řešit skutečné systémové chyby v některých českých nemocnicích, musíme začít od hlavy, nikoli od prostředka nebo od konce.
