Článek
Lucemburské městečko Schengen má asi pět tisíc obyvatel, přesto zná jeho název velká část Evropanů. V roce 1985 byla totiž právě zde podepsána Schengenská dohoda zajišťující volný pohyb osob mezi některými evropskými zeměmi.
Na okamžik, kdy jsem jako mladík poprvé překračoval hranici mezi Německem a Francií a na hraničním přechodu bylo pusto a prázdno, nikdy nezapomenu. Pro člověka vychovaného za železnou oponou to byl neuvěřitelný zážitek a symbol toho, co jsme si zvykli označovat jako Západ. Ale nejen to. Současně to byl a stále je i symbol svobody.
Česká republika vstoupila do prostoru s volným pohybem osob na sklonku roku 2007 a dnešní mladá generace, pro mne poněkud paradoxně, považuje absenci kontrol na vnitřních hranicích Schengenu za naprostý standard. Svět se však mění.
Globálních příčin současného evropského „diskomfortu“ je několik. Evropa ztrácí po hospodářské stránce krok s USA i Čínou a nedokáže se vyrovnat s tím, že za pozadím luxusu je tvrdá práce. Energie stojí na našem kontinentu až násobně více, než je tomu u našich hospodářských konkurentů. Na východě už třetím rokem bojuje Rusko s Ukrajinou a zemím EU po letech váhání konečně došlo, že pro svou bezpečnost budeme muset začít něco dělat. Ano, zákonitě to bude drahé. A drahý je i přechod k uhlíkově neutrální Evropě. Ve výčtu současných výzev bych mohl pokračovat i dál, ale pokusím se to shrnout jednou větou: Systém levných energetických zdrojů z Ruska a vojenské ochrany z Ameriky se rozpadá.
A k tomu kontinent již desátým rokem čelí silné migrační vlně přicházející z Afriky, Asie a Jižní Ameriky. Ta potvrdila, že evropští vůdci postrádají schopnost přijímat rychlá a strategická rozhodnutí, která by Evropu v tomto smyslu chránila a současně vyhověla azylovým předpisům. Legendární věta německé kancléřky Merkelové, že „to zvládneme“, se ukázala jako neopodstatněná. Důsledky migrace představují právě v Německu největší společenský problém – od bezpečnosti, přes sociální výdaje až po rostoucí nedůvěru v demokratické politické strany.
Nejasná strategie v řešení tohoto problému má zatím nedozírné následky pro celou evropskou soudržnost. Ukázalo se totiž, že politici ve snaze dělat rádoby rozhodná gesta směřující ke svým voličům, začali podkopávat základy schengenského principu volného přeshraničního pohybu. Kontroly na hranicích zavedlo Německo a od 1. listopadu nově i Francie a Nizozemsko.
Místo jednotného postupu na vnějších hranicích EU s rychlým azylovým procesem jsme byli před dvěma týdny svědky zmateného převážení egyptských a bangladéšských uprchlíků mezi Itálií a Albánií. Italský soud jejich deportaci do tábora na albánském území vzápětí zatrhnul. Právě událost s touto malou skupinou dokumentovala bezkoncepčnost prozatímních pokusů o pragmatickou migrační politiku a současně vyvolala další vlnu nedůvěry Evropanů, že pod vedením nynějších evropských lídrů „to zvládneme“. Vždyť polovina azylových žádostí je v EU vyřízena za více než šest měsíců, což je doba, již sama EU žadatelům o azyl garantuje.
Mnohem pravděpodobnějším scénářem se bohužel zdá, že politické elity budou svým občanům v předvolebních obdobích posílat populistické dárky ve formě ochrany národních hranic, a tím budou nadále podkopávat základní princip Schengenské dohody. Pokud tato prozatím dočasná opatření nebudou následována účinnými kroky v boji proti nelegální migraci a zrychlením azylového procesu, pak se jedná o první krok k postupnému rozpadu Schengenu. Ten je přitom, spolu se společnou měnou, asi nejhmatatelnějším symbolem sjednocené Evropy.
Evropa nyní čelí několika výzvám, jaké tu od doby studené války nebyly. Obávám se, že zatím je nejsme schopni veřejně a bez bázně ani pojmenovat, natož je efektivně řešit.
