Článek
Rozhodování o tom, co v mezinárodním prostoru dovolit ruským občanům s pozitivním vztahem k válce na Ukrajině, je složité. Takové přemýšlení má mnoho vrstev a racionalita se v něm nevyhnutelně mísí s emocemi. Myšlenkové podhoubí tohoto typu pak většinou znamená, že co člověk, to vlastní názor.
Začít můžeme konstatováním, že kolektivní vina neexistuje. V historii jsme si to ověřili mnohokrát, a pokaždé když byla vyslovena klatba na všechny místo na konkrétní viníky, jsme toho nakonec litovali. Dvacáté století bylo plné podobných přehmatů a z nich vycházejících nespravedlností. Opakovat stejnou chybu může pouze nepoučitelný hlupák, a těmi snad nejsme.
Dnešní svět se od toho před několika dekádami mimo jiné liší i tím, že je neuvěřitelně propojený. Léta spolu pracují lidé, kteří se naživo nikdy neviděli. Může se vám stát, že ráno vstáváte na jednom kontinentu a večer usínáte na jiném, přičemž během dne jste se nejen přemístili, ale udělali i kus práce. Kolektivy lidí bývají multinacionální, takže některé velké západní nemocnice (a podobně jakékoliv větší firmy) se pyšní tím, že v nich pracují lidé z desítek zemí. Angličtina se stala mezinárodně používaným esperantem, které zajišťuje srozumitelnou komunikaci. Tento stav vyjadřuje část toho, co si představujeme pod pojmem globalizace, a ta se týká nás všech, nejen těch vyvolených.
Omezovat v takto popsaném světě práva jednotlivců jen na základě příslušnosti k určitému státu je nespravedlivé a diskriminační. Pamětníci si mohou vzpomenout na osudy různých sportovců, kteří se nemohli účastnit olympijských her v Los Angeles nebo Moskvě. Jistě se jim vybaví jejich smutek nad tím, že svou píli nemohli kvůli rozhodnutí politiků dotáhnout do účasti na největším sportovním svátku.
V této souvislosti bych také každému doporučil, aby si připomněl, jak obtížné a často i společensky fatální bylo odporovat komunistickému režimu v naší zemi před několika desetiletími. Ne, v nesvobodných režimech není jednoduché říkat nahlas svůj názor, a o to méně, pokud člověk nesouhlasí s něčím tak zásadním, jako je válka. Právě proto bychom mohli být k Rusům, kteří chtějí reprezentovat svou zemi v zahraničí – a myslím tím nejen sportovce, ale i umělce nebo vědce –, shovívaví a dívat se na ně spíš jako na oběti než spoluviníky. Křivdu přece nemůžeme napravovat křivdou!
Vše uvedené vím nebo cítím. A přesto bych Rusy, kteří válku na Ukrajině veřejně neodsoudí, z mezinárodního života, a to na všech jeho úrovních, vyloučil.
Nedovolil bych jim reprezentovat jejich stát nikde v zahraničí, a to s plným vědomím, že se k nim coby k jednotlivcům chovám nespravedlivě. Dokud bude mít člověk v čele jejich vlády plnou podporu svého národa, pak každý ruský úspěch v zahraničí bude symbolickým výsměchem ukrajinskému utrpení.
Jsem přesvědčen, že většina lidí to pochopí a bude s tím souhlasit.
Jsem si vědom, že nejméně takové názory rezonují tam, kde se rozdávají největší finanční odměny. A tak dodnes nevíme, zda budou Rusové připuštěni na olympiádu, ale v každém případě mohou klidně nastupovat v severoamerické NHL a majitelé hokejových klubů se v zájmu svých zisků tváří, že sport je něčím, co existuje mimo současný svět. Považuji to za licoměrné.
Univerzální návod na optimální chování a rozhodování neexistuje, a jak jsem se pokusil naznačit, dobrých důvodů ponechat Rusy v mezinárodním životě je dost, a dokonce znějí racionálně. Přesto bychom se jimi řídit neměli.
