Článek
Pokud se zeptáte kdekoliv na světě, zda jsou spokojeni se svým zdravotním pojištěním, pak dostanete negativní nebo přinejmenším zdrženlivou odpověď. Její podstata se skrývá v tom, že sytý (zdravý) hladovému (nemocnému) nevěří. Jinými slovy, zdravým se bude zdát, že odvádí příliš mnoho, a nemocní budou naříkat, že by toho měl balíček pojištění pokrývat mnohem více.
Málokdo si navíc uvědomí, že solidárně se musíme starat nejen o slabé a nezaviněně nemocné, ale stejně tak i o staré nebo novorozené. A ještě jeden bod má zcela univerzální platnost – žádný systém není dokonalý nebo, řekněme, není všeobecně považován za zlatý standard, k němuž by všichni měli směřovat.
Dříve než si čtenář nihilisticky povzdechne, že takový problém tedy nemůže mít dobré řešení, tak ještě připomenu české rovnostářství a představu, že ve zdravotnictví má být prakticky vše zadarmo. Pokud bych základní princip jeho fungování měl vysvětlit dítěti, pak bych ho přirovnal k samoobsluze. „Přijdeš tam a dostane se ti všeho, co je zapotřebí,“ řekl bych mu. „Respektive odneseš si, co potřebuješ a na čem se se zdravotníky dohodneš.“
Dítě by něco takového považovalo za ráj. Jenže on to žádný ráj není a z principu ani být nemůže. Představa fungujícího rovnostářství je naivní iluzí připomínající pohádky, jimž v reálném životě mohou uvěřit právě jen děti. Proto je třeba hledat systém jiný.
K reformě našeho zdravotnictví se do jisté míry přihlásila každá polistopadová vláda. Po úvodních změnách a vzniku systému zdravotních pojišťoven se toho však za posledních pětadvacet let událo nemnoho. Jak země bohatla, tak se do zdravotního pojištění dostávalo více peněz a celý systém dnes funguje asi za půl bilionu korun ročně. Na české poměry je to obrovská suma. Přesto je však většině lidí uvnitř systému jasné, že při současných trendech je nedostatečná.
Na trh se dostávají stále dražší léky (některé v ceně desítek milionů korun!), extrémně drahé technologie a celý systém je přitom jen minimálně kultivován z hlediska kvality poskytované péče. Opravdu to nevypadá, že bychom měli málo zákonů a vyhlášek, ale prakticky žádný pacient stejně neví, na co má opravdu nárok – tedy jak rychle, jak kvalitně, v jakém prostředí a od koho se mu má či musí dostat pomoci. A pacienti jsou navíc stále naladěni na to, že vše poběží jaksi automaticky a nárok i do budoucna bude samozřejmě na všechno. Logická odpověď zní: nebude.
Byly to tisíce popsaných stránek, které poslední dvě dekády upozorňovaly na nutnost přidat do systému prostředky a motivovat pacienty i zdravotníky k odpovědnému chování. Je evidentní, že hlavním faktorem, který rozhodl o (ne)řešení tak senzitivní a voličsky důležité otázky, byla a nadále je politická odvaha. Možná že právě té bude mít současná vládní garnitura dost k tomu, aby veřejnosti předestřela férový plán znamenající, že zodpovědní pacienti budou od pojišťoven dostávat podstatný bonus, s rizikovým chováním bude spojen jistý malus a o kvalitě péče si bude pacient rozhodovat sám na základě částky, již tomu bude ochoten obětovat.
Zdravotnictví by tak konečně dostalo šanci stát se běžnou službou, jejíž nepodkročitelnou úroveň by na základě rozsahu standardní péče definoval stát. Vše ostatní by bylo na vztahu mezi klienty a zdravotními pojišťovnami.
Že by to byl bolestivý proces spojený s mnoha populistickými i jinými fauly? Ano, tím si můžeme být zcela jisti. Pokud by se však takový systém podařilo nastartovat, pak bychom to mohli označit za opravdovou revoluci v českém zdravotnictví. Jen je třeba dohlédnout, aby dobrou myšlenku nezkazila špatná realizace. Nejenže by to byla velká škoda, ale cesta zpět by byla skoro nemožná. Na změny se totiž v českém zdravotnictví čeká pokaždé desítky let.
