Článek
Ačkoliv si toho například Česká pošta ještě nevšimla, svět se nesmírně zrychluje a současně s tím se mění i naše komunikace. Především sociální sítě se svými krátkými zprávami jsou toho důkazem. Jenže oznámení schovaná v suchých větách s limitovaným počtem znaků mohou být do jisté míry zavádějící, protože to, jak v běžné řeči používáme mimiku, měníme tón a důraz na jednotlivá sdělení, se někdy jen těžko vyjadřuje prostým psaným slovem.
V tu chvíli přicházejí na řadu emotikony. Jen na vysvětlenou pro ty, kteří s nimi běžně nepracují, jsou to takové ty malé obrázky vyjadřující vřazením do textu obvykle určitou emoci. Nejčastěji to bývá úsměv, který má naše věty odlehčit a dát najevo, že je nemyslíme zase tak vážně, jak byly napsány. Jindy je to naopak smutek, případně různá srdíčka či polibky coby vyjádření vřelých citů. Emotikonů jsou stovky a naše mobily je dobře znají.
Zná je nepochybně i mobil ministra Jurečky, který v den střelby na Filozofické fakultě UK slavil se svými kolegy příchod Vánoc a bilancoval končící rok. Když se v ten den rozhodl dát vědět skrze síť X svůj názor na tragickou událost, doslova napsal: „Situace, ve které docházejí slova… Myslím na všechny oběti, zraněné i jejich blízké.“ A k těmto dvěma větám přidal emotikon sepjatých rukou, v tomto případě jasně využitý jako symbol modlitby.
Proklatý emotikon, řekl by si v dnešních dnech. Tedy asi, nejspíš. Později se totiž ukázalo, že ve stejné době nejen slavil, ale po večerním zasedání vlády se na slavící ministerstvo ještě vrátil a pobyl tam se svými spolupracovníky do čtyř hodin ráno. Tedy žádné modlení a slzy, to jen pokrytecký emotikon a pak dva týdny mlžení a nepravd, když po něm média žádala vysvětlení.
Popravdě řečeno, moralizování je cosi, co umí každý z nás, ale přitom jsme současně všichni většími či menšími hříšníky, které by podobně mohli kárat ostatní. Z takového procesu bychom nikdy nevyšli, přičemž naši společnost by to nezlepšilo ani o píď. Na moralizování si tedy člověk musí dát velký pozor.
Trochu jiná situace je však u vrcholných politiků, kteří jsou do jisté míry symboly svých stran. Přijali jsme, že nemusejí být stoprocentními odborníky v oblastech, které řídí. Přijali jsme, že mají vysoké příjmy ze státních peněz. Přijali jsme dokonce i to, že mají trochu jiná práva než běžní smrtelníci. (Až vás bude předjíždět auto s majáčkem, anebo budete poslouchat nehoráznosti znějící v parlamentu, tak si na to vzpomeňte.) Při tom všem, či jako cenu za to všechno, má však jejich postavení v sobě určitou nejistotu, dalo by se říct i vachrlatost. Máme na politiky totiž i jisté nároky, které často neuplatňujeme ani sami na sebe. A účtujeme s nimi podle přísnějších pravidel.
Proto se zdá být naprosto nepřijatelné, aby ministr české vlády posílal do světa slova o hrůze ze zabíjení nevinných obětí a přidával k tomu symbol ukazující, že se za ně (na večírku) modlí, a zároveň pak v tomto „modlení“ (za hudebního doprovodu) pokračoval až do ranních hodin.
Ve svém okolí znám lidi, kteří tradičně volí lidovce. Cení si na této straně především konzervativních hodnot a důrazu na rodinu, duchovní život a tradice. Jsou to atributy, které jsou v pragmatické současnosti spíše na ústupu, a voliči některých jiných stran je dokonce považují za zbytečné haraburdí.
Pokud má tedy ministr a současně předseda KDU-ČSL aspoň minimální náhled nejen na současnost, ale i budoucnost své strany a bere v úvahu už tak nízkou důvěru v pětikoaliční vládu, měl by urychleně zmizet z veřejného života. V opačném případě vznikne dojem, že vláda je nejen nešikovná ve své dosavadní komunikaci, ale za cenu koaliční soudržnosti toleruje i vrcholné pokrytectví.
