Hlavní obsah

Diagnóza: Proč stojí za to znovu se vyjadřovat k válce na Ukrajině

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Prezident Zelenskyj při návštěvě v Praze letos 6. července.

„Jsme aktivní součástí Západu. A že jsou mezi námi rusofilové snažící se vysvětlit nevysvětlitelné? Dokud jejich názor nepřeroste do zahraniční politiky, pak to berme jako součást debaty o naší vlastní identitě.“

Článek

Válka na Ukrajině trvá rok a půl a v českých médiích se znovu objevují texty nacházející „opravdové“ příčiny konfliktu a jeho „skutečné“ viníky. V obou případech má být správnou odpovědí NATO nebo USA. Zda je to součást boje o moc na domácí politické scéně, nebo pouhé vyjádření občanských názorů, neumím zhodnotit. Přinejmenším je to však součást debaty o naší vlastní identitě.

Jednou z největších vymožeností současnosti je svoboda slova. Pokud se člověk narodil v minulém režimu a dvě desetiletí v něm i prožil, pak to ocení ještě mnohem více než ti, kteří nic jiného neznají. Se svobodným projevem názorů se přirozeně pojí i různě živé diskuze a někdy i pomyslné války, které nazýváme kulturní. To vše vytváří prostředí, v němž se tříbí názory a na povrch se dostávají společenské priority, což je do jisté míry reflektováno politickou elitou. I proto mají mediální diskuze takový význam – ovlivňují nejen některé čtenáře, ale dostávají se i k uším mocných, kteří mají potenciál měnit společnost.

V určitých diskuzích však nejde o nic jiného, než že jeden přesvědčený opakuje svůj trvalý názor jinému přesvědčenému a… zpravidla se nestane vůbec nic. Oba si své protichůdné názory ponechávají a případně čekají na jinou vhodnou chvíli, v níž by jako boxeři opět nastoupili do ringu a rozdali by si několik pomyslných mediálních ran. V takové chvíli je otázkou, zda do podobné debaty zasahovat, protože její aktéři a s nimi i tábory jejich proponentů své postoje tak či tak nezmění.

Význam to však má v situaci, v níž se děje něco opravdu zásadního. A tak tomu poslední měsíce při návrzích na vojenské nepodporování Ukrajiny a případně i okamžité ukončení války opravdu je. V českých médiích se opakovaně objevují zdánlivě mírotvorné názory naznačující, že za válku nese skutečnou morální odpovědnost Západ, Rusko je jen jakýsi agresor „z donucení“, Ukrajina mohla dávno uzavřít mír a my bychom se do celého konfliktu neměli příliš zapojovat. Ostatně starostí máme sami se sebou dost.

Kdykoliv se podobné názory objeví, pak z opačné strany zpravidla následuje argumentace ukazující na jednoznačného agresora a také vysvětlení, že mírová dohoda by za stávající nebo jakékoliv předchozí situace byla jen větší či menší kapitulací a ústupkem ruskému imperialismu. Nehledě na to, že na Ukrajině by dnes už zřejmě seděla vláda řízená kremelskou administrativou.

Ne, nedělám si žádné iluze o životě na předválečné Ukrajině. Ne nadarmo z této země odešly už před válkou miliony lidí směrem na Západ. Nicméně to nic nemění na faktu, že je to země, která byla svým mnohem silnějším sousedem napadena, zcela spravedlivě se brání a žádá nás o pomoc.

Domnívám se, že pokud se české vládě v posledním roce a půl něco daří, pak je to zahraniční politika. Jsme aktivní součástí západního světa a Ukrajině jsme pomohli nejen slovy a postoji, ale i konkrétními činy. A že jsou mezi námi i po Putinově morálním fiasku nejrůznější rusofilové snažící se vysvětlit nevysvětlitelné? Že se dokonce pokouší vznášet na obláčku mírotvorných spasitelů? Ano, připadají mi opravdu trapní. Nicméně dokud jejich názor nepřeroste do naší zahraniční politiky, pak to berme jako součást jakési nekonečné debaty o naší vlastní identitě. My sami si tím vyjasňujeme, kdo vlastně jsme, a Ukrajinu to zřejmě vzhledem k našemu mezinárodnímu významu až tak neovlivní.

S blížícím se 21. srpnem si však vzpomeňme, že kdyby na Hradě seděl Putin nebo nějaká jím vedená česká loutka, žádné podobné debaty by se nevedly. A Putin už předvedl, že okupovat sousedy ho opravdu baví.

Související témata:

Doporučované