Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Situace v Evropě není dobrá. Německo, dřívější hospodářský motor a stále nejsilnější ekonomika na kontinentu, stagnuje. Čelí všeobecně známým výzvám, jako jsou migrace a s ní spojená pouliční kriminalita, drahé energie, ještě dražší zelená politika a zdánlivě neviditelná a vše zpomalující byrokracie. Klíčový automobilový sektor se propadá a nepochybně s sebou bude stahovat i český průmysl. Výhledy německého i tuzemského hospodářského růstu už se částečně revidovaly a další zhoršení může následovat. Tím a válkou na Ukrajině je vytvořen základní rámec, v němž se současná česká vláda pohybuje.
Ta pod vedením Petra Fialy doposud konzistentně zastává prozápadní postoje, a to je, myslím, to nejlepší, co svým občanům za uplynulé tři roky nabídla. V tomto bodě jí patří velký dík, stejně jako za zvládnutí ukrajinské migrační krize. To jsou její dva neopominutelné plusy.
Popravdě si však kladu otázku, zda právě tyto dva body by v pomyslném školním hodnocení stačily na výslednou jedničku. Spíše bych se vzhledem k celkové reformní nehybnosti, hospodářské stagnaci a stále rostoucímu společenskému vlivu politiků (nikoliv občanů) klonil k hodnocení za tři, nazvané dobrá. A ještě bych si k němu dovolil učinit poznámku, že očekávání i potenciál se bohužel zcela minuly s předvedeným výkonem.
Téměř ve všem důležitém směrem dovnitř naší země totiž vláda selhala, a navíc ji dohání nepřetržitý proud případů odhalujících klientelismus na všech myslitelných úrovních. Zdá se ostatně, že především ODS tyto kauzy zvláštním způsobem přitahuje už celá desetiletí. K tomu má nyní dva koaliční partnery, kteří vypadají, že už nejsou samostatně životaschopní, a tak vše vsadili na existenci projektu SPOLU. Je proto velmi těžké najít nějaký rozumný důvod, proč by měl volič těmto zcela konkrétním politikům dát příště svůj hlas.
Snad jedině ten, že jiná alternativa by znamenala další neefektivní zadlužování a proruské směřování. A právě tímto směrem nyní – docela logicky – pokračuje negativní kampaň ve stylu „antibabiš“.
A co druhá strana?
Začnu oklikou. Autoritativní slovenský premiér Robert Fico vystoupil v ruské televizi a chtě nechtě to vypadalo jako za dob Gustáva Husáka. Provinční politik se lísal do přízně východního mocnáře, válečného zločince Vladimira Putina, a přijede se prý poklonit Rudé armádě pustošící momentálně území svého souseda. To Rusům sdělil, a poté odcestoval do Číny. Dvě protizápadní mouchy podpořil jednou ranou. Ty výroky bohužel naznačují, že Západ nyní končí řekou Moravou. Je mi to líto, ale nedá se nic dělat. Kdo nevěří, nechť si slovenského premiéra vystupujícího v ruské televizi poslechne.
Je však třeba uvést trochu kontextu. Nikoliv toho politického, ale lidského. Každý si žijeme svůj jedinečný život a ten Ficův byl blízko smrti. Z praxe vím, že právě takto se měnívá žebříček priorit a následně i chování a způsoby. Člověk má pocit, že už není třeba nic předstírat, s ničím se párat a míří takzvaně rovnou na komoru. Právě toto se mu zřejmě přihodilo a spojilo se se silným egem a mimořádnou touhou po moci. Výsledek je smutný.
A přesně tuto cestu budou zcela konkrétní lidé s největší pravděpodobností nabízet i Andreji Babišovi, jenž má nyní největší počet českých voličských hlasů v zádech. Dovedu si dobře představit, co mu teď filmově řečeno „temná strana“ nabízí a čemu by měl člověk s jeho povahou obchodníka každopádně odolat.
Bude to totiž nejspíš on, kdo rozhodne o směřování naší země v příštích letech. To on bude skrze svou „catch-all“ politiku určovat, zda ANO je vlastně stranou levicovou nebo pravicovou, proruskou nebo prozápadní. Principy ho nikdy v minulosti nesvazovaly, takže si může libovolně vybírat. Jinými slovy to znamená, že naše budoucnost může být prakticky jakákoliv.
V takový klíčový moment bych si dovolil připomenout následující. Jsou dějinné okamžiky, na něž se nezapomíná ani za šestapadesát nebo šestadvacet let. Ostudné selhání Alexandra Dubčeka a jeho soudruhů v Moskvě v roce 1968 je jedním takovým příkladem a opoziční smlouva dvou zdánlivě největších politických nepřátel v dresech ODS a ČSSD jiným. Tenisovým žargonem se dá říci, že žádný druhý servis pak už nikdy nepřijde a pro jistou část společnosti člověk navždy zapadne do pomyslné škarpy dějin.
Premiér Robert Fico tam minulý týden zamířil a při veškerém osobním porozumění, které se ve své doktorské duši snažím vydolovat, se obávám, že ta cesta je jednosměrná a do svobodného a prozápadního světa nepatří. Byla to zjevná přihláška do klubu východních autoritářů.
Současně věřím, že Andrej Babiš má rozumu podstatně více a cestu směřující na Východ s námi neplánuje. Byla by to jen těžko napravitelná chyba a v jejím důsledku by se mohly dít věci, které si ani on sám jistě nepřeje.
