Článek
Když jsem jako mladý lékař bral při noční práci méně, než když jsem o pár let dříve na tomtéž oddělení pracoval coby student medicíny a brigádník, považoval jsem to za kolosální nespravedlnost. Od té doby jsme kvůli příjmům zdravotníků zažili různé a četné projevy odporu. Vznikl Lékařský odborový klub a bouřil se proti Klausově škudlení, Česká lékařská komora se později stala motorem akce Děkujeme, odcházíme. Tehdy proti ní stáli ministři Heger a Kalousek a suma sumárum se lékařům dostalo více slibů než reálné podpory.
Nyní přišla jiná lékařská generace. Ta si řekla, že prostě chce méně práce a více peněz, a k mému překvapení toho opravdu dosáhla. Za těch 12 let od poslední velké akce se však nezměnili jen lékaři, ale i politici. Tentokrát jsou jiní a ze společného rozdávají daleko snadněji, než tomu bývalo v minulosti. Nicméně z lékařského pohledu došlo tímto krokem k jakémusi narovnání evropského standardu v odměňování. Potud je vše v pořádku a doktor Přáda se svými kolegy dokázal něco, co se generacím jeho předchůdců v této míře nikdy nepodařilo.
Od pohledu lékaře se však nyní přenesme k pohledu občana České republiky, který si lékařů váží a dlouhodobě je ze všech profesních skupin respektuje vůbec nejvíc. Jen pro připomenutí – na špici příslušných žebříčků se trvale pohybují i zdravotní sestry, učitelé a vědci. Nutno říct, že o nich se stran odměňování zdaleka tolik nemluví, a pokud si větší platy zaslouží lékaři, proč ne i ti další? Dokonce se ukázalo, že dnes jsou ve školství místa, kde základní příjem nedosahuje ani výše minimální mzdy a ředitelé je dodatečně dotují ze svých rozpočtů. To je vlastně stejná ostuda jako porevoluční odměňování mladých lékařů.
Otázkou nyní je, proč vláda nakonec couvla ze svých původních postojů, a premiér se přitom vyjádřil ve smyslu, že do zdravotnictví žádné další peníze nepřilije. Odkud se tedy finance pro zdravotníky nakonec vzaly? Podle prozatímních vyjádření všech aktérů to vypadá, že ze zdravotního pojištění. Pro upřesnění, to je jen jinak pojmenovaná daň, kterou stát uvaluje na občany i sám na sebe s cílem zajistit financování zdravotní péče. Jinak řečeno jsou to peníze na zdravotnictví, které budou v systému použity buď tak, že se dají zdravotníkům, anebo se jinak spotřebují v systému péče o pacienty.
A tento způsob využívání státních prostředků bez souběžné reformy celého systému neznamená nic jiného, než že více peněz projíme namísto toho, abychom za ně léčili naše pacienty. Aby bylo jasno, vůbec to není tak, že bych kritizoval krok ke zvýšení doktorských platů. Pouze chci upozornit na fakt, že pokud nejsou náklady kompenzovány i úsporami či spíše vyšší efektivitou systému, pak jen pokračujeme v šílené jízdě posledních let. Při té si pomalu zvykáme na deficity ve stovkách miliard a politické elity pro svůj budoucí úspěch bezostyšně rozdávají, aniž by zaváděly systémové reformy.
Ještě si dovolím upozornit na jeden důležitý fakt. V jisté české pohádce se říká, že co peklo schvátí, to už nenavrátí. V určitém smyslu to platí i o všech platových navýšeních, ale ještě více o politickém vlivu. V tuto chvíli jsme svědky toho, že předseda vlády vyzbrojen doprovodem šéfa největší zdravotní pojišťovny rozhodne, kam se budou alokovat peníze vybrané na péči o nemocné, a tak se bez odkladu stane. Můžeme odvodit, že politická kontrola nad půlbilionem korun v českém zdravotnictví je absolutní.
Všichni uvnitř systému to vědí již dávno, nicméně k ostatním občanům České republiky nemohl dorazit jasnější vzkaz než právě tento. My všichni žijeme v systému, v němž malá skupina lidí ovládá a distribuuje obrovské státem vybrané finanční prostředky, aniž by se jakkoliv zdráhala používat je k vlastním politickým cílům.
To je realita státem řízeného zdravotnictví. Zdravotnictví, v němž se o reformách desítky let pouze hovoří, kritizuje se systém, avšak změny se dějí pouze kosmetické. Nejpravděpodobnější důvod neochoty ke změnám je právě ten, že lidem s největším vlivem na rozhodování tato situace vlastně vyhovuje. Poslední zkušenost jasně ukazuje proč.
Vítězům, tedy doktoru Přádovi a jeho kolegům, je třeba pogratulovat. A poraženým, tedy všem současným a budoucím pacientům a klientům českého zdravotnického systému, popřát. Popřát, aby se konečně našel někdo, jehož cílem bude cosi víc než jen reakce na politické podněty nespokojených a dobře organizovaných skupin občanů.
