Článek
Nedávno jsem napsal, že mladé lékařky a lékaře v jejich snaze o zrušení novelizace zákoníku práce týkající se délky povolených přesčasů nikdo nevyslyší. Zjevně jsem se mýlil. Ministr zdravotnictví pod tlakem v neděli oznámil, že navrhne „novelu novely“ a původně dobře míněný paragraf zákoníku práce o další přesčasové práci ve zdravotnictví zruší, tedy fakticky jej vrátí do původního stavu.
Lékařům pak bude zákonem umožněno opět pouze 416 hodin přesčasů ročně. Tedy oficiálně. S realitou to samozřejmě nebude mít nic společného.
Většina ředitelů českých nemocnic si tedy opět bude lámat hlavu s tím, jak z té pasti, kde na jedné straně stojí zákon a na druhé realita, ven. Zase se nebudou přesčasové hodiny vykazovat a místo nich budou dostávat lékaři mimořádné odměny? Anebo to udělají jinak? To je vlastně jedno. Vyhovět se musí jak zákonu, tak i požadavkům současné medicínské praxe. Jak to ředitelé „zprocesují“, to už je zjevně jejich věc.
Ministr Válek mladým lékařům přidal ještě jakési odškodné ve formě návrhu, aby začínající lékař nebyl zařazen do 11., ale nově do 12. platové třídy.
Z této na první pohled rychle zapomenutelné příhody českého zdravotnictví vyplývá několik zajímavých lekcí. Ty se netýkají jen zdravotnictví, ale celé společnosti.
Zaprvé, těm, kterých se to přímo netýká, by se posun v platových třídách mohl zdát jako pozoruhodné bolestné. Jenže… Ve skutečnosti absolventovi medicíny dnes stačí, aby se zapsal do nějakého konkrétního lékařského oboru, a už má nárok na dvanáctou platovou třídu. Reálně to znamená, že po jednom či dvou měsících v praxi to mladí lékaři vždy učiní. Žádnou zásadní výhodu jim v tomto případě ministr zdravotnictví nedopřál. Poučení by tedy mohlo znít tak, že po několika dnech či týdnech hádek se vše vrací tam, kde už to bylo.
Zadruhé, vláda tím na sebe prozradila, že hlavně nechce žádné rebelie, tím méně odpor intelektuálů, kteří ji doposud většinově podporovali. Proto si raději posype hlavu popelem a vrátí věci zpět do nevyhovující minulosti. Hlavně ať je klid.
Bohužel zdaleka nejdůležitější je lekce třetí. Namísto plánu, jak zreformovat české zdravotnictví, abychom nemuseli obcházet zákon, bylo vybráno politické řešení. Problém tu byl – a nyní tu zdánlivě není. Realita je ale úplně jiná.
Potřebujeme reformu zdravotnictví a námětů, jak se k ní dobrat, se za posledních 30 let nasbíralo mnoho. Nemůžeme se připojistit, nemůžeme si vybrat operatéra, máme mnoho akutních lůžek, ale nemáme k nim ani sestry, ani doktory. Zoufale chybí a budou chybět lůžka následné péče a všeobecně geriatrická lůžka pro stárnoucí populaci.
Systém postgraduálního vzdělávání je u nás čím dál komplikovanější. A dál mají přibývat další nepotřebné postgraduální miniobory nanejvýš pro pár desítek lékařů, což z těchto specializací dělá jen málo atraktivní cíle pro mladou generaci. Té se ke zvládnutí dalších a dalších podoborů prodlouží doba vzdělávání v medicíně z dnešních zhruba deseti až 12 let třeba na 15. Končit s povinným školením tedy budou v krajním případě třeba ve 40 letech. To je jasná a silná výzva k odchodu za západní hranice.
To vše jsou náměty k vážným diskuzím a hlubokým změnám, které česká medicína, ale ve svém důsledku i každý český občan potřebují. Bohužel to není úplně překvapivé.
Jen vzpomeňme, jak premiér minulý týden potvrdil, že potenciál vlády reformovat zdravotnictví je velmi nízký. „Jsem z politické strany, která se tuto situaci pokusila před lety změnit a těžce za to zaplatila. Nebudeme dělat podobnou chybu…“ řekl Petr Fiala, když odpovídal na otázku o spoluúčasti ve zdravotnictví. To je další, čtvrtá lekce o českém zdravotnictví. Středopravicová vláda s deklarovaným závazkem týkajícím se zdravotního připojištění v programovém prohlášení couvá z tématu, které je sociálně citlivé a samozřejmě i potenciálně sporné.
Pátá lekce je ta nejsmutnější. Ve zdravotnictví se pravděpodobně nestane nic zásadního. Většinu problémů si s sebou poneseme do dalšího volebního období. A znovu budeme čekat na někoho, kdo se nebude bát a kdo svůj potenciál dokáže přenést z předvolebních prohlášení až do povolebního výkonu vlády.
Dobrou zprávou by snad mohlo být to, že jak jsem se zmýlil minulý týden, mohu se mýlit i dnes. To by byla ta nejlepší lekce, kterou by nám vláda mohla uštědřit.
