Článek
Vždy jsem si myslel, že pokud to někdo s touto zemí myslí dobře, pak stávka je tou poslední možností, jak svou nespokojenost dát najevo. Snad právě proto jsem se nikdy žádné neúčastnil. Přesto současná vláda svědomitě a trvale tlačí své potenciální voliče k tomu, aby se postavili proti ní.
A pokud ne přímo proti ní, tak aby se buď rozhlíželi po alternativách na politickém kolbišti, anebo aby zcela rezignovali na politické a společenské trendy v naší zemi.
Ale od začátku. Na jedné straně totiž původně stáli nespokojení učitelé, lékaři, ale také třeba dělníci ze Škodovky. Chtělo by se říct, že tento výčet, ač zcela jistě neúplný, by měl být spíše začátkem seznamu vládních podporovatelů než odpůrců.
Kde jinde než mezi inteligencí, a ještě k tomu nijak radikální, by chtěla Fialova vláda hledat své potenciální voliče? A to samé by se chtělo říct i o zaměstnancích mladoboleslavské Škody, která je se svými výrobky mezinárodní chloubou českého průmyslu.
Poslední čtyři roky byly ve srovnání s těmi předchozími náročnější, ale naše země neprožívá žádnou katastrofu – ani ekonomickou, ani politickou, ani zdravotní. Nicméně zneklidňujících zpráv bylo v posledních letech poměrně dost, mezi jinými dvouciferná inflace a vysoké ceny především potravin a energií.
Navazující nespokojenost zaměstnanců vycítili odboráři a obratně ji přeměnili v organizovanou akci odporu proti vládě. Nic proti tomu, patří to do jejich popisu práce.
Všichni porušují zákon, všichni to vědí
Oficiální důvody demonstrativního odporu jsou nejrůznější. U lékařů to původně byly přesčasy a trvalé porušování zákoníku práce. Kdo ve zdravotnictví nikdy nepracoval, ten si zřejmě nedovede představit prostředí, kde naprosto všichni porušují zákon, všichni to vědí a nikdo proti tomu nic nedělá. Z tohoto pohledu bylo vystoupení mladých lékařů proti oficiálním přesčasům v délce 832 hodin ročně, které se měly týkat exkluzivně zdravotníků, správné a hodné podpory.
Po neadekvátní reakci ministra zdravotnictví a lidí z jeho blízkosti se situace vyhrotila a z původně dobře míněné akce ve prospěch celého systému se stala akce odborářská, zaměřená na vyšší platy za méně práce. To už tak sympatické není, ale není to nelogické. Očitý svědek jednání s ministrem tvrdí, že se ve skutečnosti zřejmě nikdy dohodnout nechtěl.
Zcela jinou genezi má odpor školských odborů. Z údajné vládní priority vláda odkrojí určitý počet hodin a sníží náklady na nepedagogické pracovníky. Ministr Bek tak do historie nejspíš vstoupí především tím, že před několika lety byl v dresu univerzitního rektora velkým bojovníkem za finance pro školy a coby ministr školství dopustil pravý opak.
Jsem si zcela jist, že kdyby vláda lépe vysvětlovala své záměry, pak by sice také narazila na jisté nepochopení, ale současně také na spoustu lidí, kteří by její kroky nejen chápali, ale i podporovali. Nechce se mi věřit, že by lidé byli tak krátkozrací, že by pouze nastavovali dlaň a nebyli si schopni spočítat, že projídají budoucnost svých dětí.
Místo toho však vláda vsadila na nedohodu, zavádějící a jednostrannou argumentaci, která si s tou odborářskou téměř nezadá, a bohužel také podlehla zvláštní chorobě přicházející s tím, že už je dva roky u moci.
Tady je několik příkladů z posledních dní. Podle rozhodnutí soudu propustil ministr dopravy neoprávněně z práce whistleblowera. Premiér se místo jednání se stávkujícími vydal na farmu bratra místopředsedy vlády a stávkujícím vzkázal, že jim nerozumí (jako kdyby nebyl i jejich premiérem). Vzpomínkou na tradiční problémy ODS jsou zprávy z Olomouckého kraje, kde strana přijala peníze od velmi sporných sponzorů, nebo válka, kterou vede premiérův poradce pro zdravotnictví v pražském IKEMu.
Namísto toho, aby ODS co nejrychleji vrátila sponzorské dary od nejasných sponzorů a distancovala se od války lékařů v jedné z nejprestižnějších nemocnic v zemi, vsadila na jakési „vymlčení“. Když má podobné problémy konkurence (tedy ANO), pak jsou vládní politické špičky verbálně velmi aktivní, pokud se to týká jich samotných, pak dělají, že se nic neděje.
To vše, stejně jako v tomto světle už zcela symbolické zřeknutí se odkazu Charty 77 z „humanitárních“ důvodů, dělá z potenciálních voličů vládní koalice lidi mající pocit, že v současném politickém systému nemají nikde zastání. Pozitivní očekávání spojená s Fialovou vládou, která měla potenciál být slušná, pracovitá a proreformní, se rozplynula a na obzoru není nikdo, kdo by ji nahradil.
Není pak divu, že SPD předstihla v posledním volebním modelu ODS a dostala se na druhé místo. To není proto, že vláda drží slovo, je přísná na sebe i občany a dělá skvělá a promyšlená rozhodnutí, která oceníme až s určitým odstupem. Je to proto, že jí to prostě nejde, a navíc začala trpět chorobou zvanou arogance moci. A ta často předchází pád.
