Článek
Ve Spojených státech to kdysi vypadalo tak, že mladý lékař neopustil nemocnici třeba celý měsíc. Ještě v devadesátých letech sloužili někteří čeští doktoři i 200 přesčasových hodin měsíčně. Dnes však víme, že unavený lékař je svému pacientovi nebezpečný. Proto by nic podobného už nemělo být možné. Jenže zákonodárci nás nyní posunuli opačným směrem.
Ten problém se léta vrací jako bumerang a nikdo ho prozatím uspokojivě nevyřešil. V krátkosti ho lze popsat asi následovně. Někteří mladí lékaři nechtějí sloužit tolik přesčasových hodin, kolik po nich chce jejich zaměstnavatel. Doposud se – aspoň teoreticky – mohli bránit tím, že jejich nemocnice těmito požadavky porušuje zákoník práce. Brzy však o tento argument přijdou, protože poslanci a následně svým podpisem i prezident rozhodli o tom, že lékaři mohou ročně vykonávat až 832 přesčasových hodin.
Zjednodušeným pohledem to může vypadat tak, že mladá generace lékařů nechce tolik pracovat, zatímco stát nyní naopak vytvořil formální podmínky, aby mohli sloužit dvakrát více než dříve. Mladí doktoři tedy za podpory své komory hrozí, že na konci roku již služby brát nebudou. A doufají, že touto hrozbou si své požadavky vymůžou.
Jejich stanovisko podporují i data ukazující, že unavený lékař může být pro svého pacienta nebezpečný. Obávám se však, že jejich boj bude marný a vláda je nevyslyší. K těmto obavám mám několik důvodů.
Tím nejdůležitějším je, že zdaleka ne všichni lékaři smýšlejí stejně jako jejich mladí nemocniční kolegové. Jedná se totiž ve velké míře o generační záležitost. Starší doktoři, vychovaní v porevolučním systému, dávno přivykli desítkám či stovkám hodin měsíční přesčasové práce. A také s tím souvisejícímu příjmu.
Já sám jsem až do svých 30 let sloužil kolem 180 hodin přesčasů každý měsíc. To znamenalo, že za jeden měsíc jsem v nemocnici strávil pracovní dobu dvou měsíců. Pokud by to dnes někdo chtěl interpretovat jako vášnivý zájem o obor či možnost tréninku, pak ho musím zklamat. Šlo čistě o to, že jinak by si lékař na slušné živobytí nevydělal. Žádná ctnost v tom tedy nebyla, pouze nouze.
A právě toto bude silný argument střední a starší doktorské generace, která se k těm mladším, podle mého názoru, ve větší míře nepřidá. Ona je dokonce z velké části ani nepochopí a doporučí jim více pracovat, aby se z nich stali co nejlepší odborníci.
Podíváme-li se však na priority mileniálů nebo generace Z – tedy současných mladých lékařů, pak se balanc mezi pracovním a osobním životem nachází velmi vysoko v žebříčku jejich priorit. To nedorozumění tedy není čistě věcného a konkrétního rázu, ale z velké části je mezigenerační.
A vzhledem k tomu, že naše společnost za poslední desetiletí výrazně zbohatla, nemusí většina mladých cítit ani onu dřívější potřebu trávit v nemocnici večery a celé víkendy jen proto, aby finančně zabezpečili sebe a své rodiny.
Lidé zodpovědní za české zdravotnictví v souvislosti s přesčasy s oblibou tvrdí, že jiná možnost než hory přesčasů pro náš systém neexistuje. Doktorů je prostě málo, slýchávám už tři desetiletí.
Podle mého názoru je to asi největší mýtus, který se v této diskuzi používá. Západoevropské země totiž na systém, v němž není možné lékaře přetěžovat, dávno přešly. A zjistily, že to jde. Jen je to prostě nutné brát jako prioritu – a jasně preferovat právo pacienta, aby ho ošetřoval někdo, kdo není k smrti unavený.
Není navíc pravda, že bychom ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi měli málo lékařů, jak se často uvádí. Máme je nedobře rozmístěné, a to jak regionálně, tak i z hlediska jednotlivých pracovišť. Nicméně i to víme už dávno a zdaleka to není česká specialita. Podobným problémem trpí například i Německo a rovněž se s ním těžce potýká.
Cesta k tomu, aby mladí lékaři nebyli přetěžováni, tedy nevede přes pokusy měnit zákoník práce, ale přes zásadní reformu českého zdravotnictví a zvýšení jeho efektivity. To je totiž klíč k dalšímu pokroku. V současnosti ve velké fakultní nemocnici klidně pracuje více úředníků než lékařů. Přesto mladí elévové medicíny, mající za sebou šest let náročného studia, vykonávají řadu ryze administrativních činností – při příjmu i propouštění pacientů, při sepisování jejich často mnohastránkových zpráv.
Zdravotnictví, které by bylo skutečně proklientsky zaměřeno, by lékaře od počítačů nasměrovalo k pacientským lůžkům, do ambulancí, na operační sály. Lékaři by měli dělat medicínu, a nikoliv úředničinu, jak je tomu dnes.
Ano, zní to banálně, ale ve skutečnosti je to jeden z největších problémů, s nimiž se české zdravotnictví potýká. Přesto v celém systému nevidím žádný subjekt, který by s tím za poslední dekády vůbec chtěl cosi opravdu zásadního udělat.
Pokud si někdo v posledních týdnech četl v médiích o českém zdravotnictví, pak se dozvěděl o opakovaném nedostatku penicilinu, o nelítostném boji dvou skupin špičkových odborníků v jedné z nejprestižnějších nemocnic, o stovkách přesčasových hodin, jimiž jsou přetěžováni mladí lékaři.
Tematicky to připomíná spíše africkou rozvojovou zemi než místo, které se, slovy premiéra, do 10 let stane křižovatkou Evropy. Pokud by se jednotlivé parciální problémy českého zdravotnictví – a k nim patří i rozsah přesčasové práce – měly vyřešit, pak je nejprve nutná jeho hluboká reforma. A to i na mnoha místech, která s diskutovanými tématy zdánlivě nesouvisejí.
V takovém případě by postupně muselo dojít i na přesčasy. Za současné konstelace se to však s největší pravděpodobností nestane.
