Článek
Je to čtvrt století, co jsem se svými kolegy pracoval v nemocnici v Dháce, hlavním městě Bangladéše. Desetimilionovou metropoli tehdy charakterizovala skličující chudoba, všudypřítomný nepořádek a věčné stávky většinově muslimského obyvatelstva. Už v té době nám bylo jasné, že jakmile dojde k většímu propojení světa západního s východním a severního s jižním, budou bohatší státy vystaveny migrační vlně, na kterou nejsou mentálně, materiálně ani logisticky připraveny. Většina lidí, s nimiž jsme se tehdy setkali, měla spoustu dobrých důvodů svou zemi okamžitě opustit a žít někde jinde.
O 15 let později se něco podobného skutečně stalo a my, Evropané, jsme byli vystaveni příchodu více než milionu lidí z jihu a jihovýchodu. Byli jsme překvapeni a praly se v nás pocity sounáležitosti, soucitu a snahy pomoci se strachem, zda přílišná otevřenost ke kulturně odlišným přistěhovalcům nezničí náš dosavadní svět. U nás se migranti stali víceméně hypotetickým politickým strašákem. V Německu je vítali s optimistickým přesvědčením, že proces jejich integrace dobře zvládnou. Příliš se to nepovedlo a dilema správného přístupu štěpí evropskou společnost dodnes.
Nicméně nejsme v tom sami. Odhaduje se, že do Spojených států se nyní dostane kolem tří milionů ilegálních migrantů ročně. Nejčastějším místem jejich vstupu je jižní hranice, kam přicházejí ze zemí Střední a Jižní Ameriky. S vědomím výrazně zjednodušené optiky lze říci, že migranti vyvolávají relativně přátelské reakce ze strany voličů demokratů a převážně odmítavá stanoviska ze strany podporovatelů republikánů.
Republikánský guvernér Texasu zareagoval na situaci tím, že vypravuje autobusy s migranty do demokraty ovládaného New Yorku, aby se o ně tamní úřady postaraly. Jak píše deník NYT, tato praxe do jisté míry změnila náhled mnoha Newyorčanů na ilegální migraci. V komplexním hodnocení současné situace hraje jistou roli i jeden paradox – pro stovky tisíc možných legálních přistěhovalců z řad vysokoškoláků z amerických univerzit je získání amerického pracovního víza velmi obtížné. Problém migrace má proto potenciál stát se jedním z rozhodujících faktorů v prezidentských volbách.
Také v západní Evropě je toto téma nyní žhavé. Bohaté země jako Německo, Nizozemsko, Itálie či Švédsko a řada dalších po necelé dekádě silného migračního tlaku zjistily, že se u nich zhoršuje bezpečnost, úroveň základního školství a proces začleňování nově příchozích do západoevropské společnosti se moc nedaří.
Německá realita je taková, že jen polovina těch, kteří do země přišli v roce 2015, získala dlouhodobé zaměstnání. Odhaduje se, že za minulý rok přibylo dalších 400 tisíc příchozích, nicméně velká část z nich nikdy nenaplní požadavky německého průmyslu, jenž postrádá milion pracovníků.
To vše vede k výrazné změně postoje nejsilnějších politických subjektů a k diskuzi o tom, zda by snížení velkorysé pomoci uprchlíkům nevedlo k redukci čistě ekonomicky podmíněné migrace.
Řešení je však stále v nedohlednu a nakonec bude bolestivé, drahé a nejspíš i kompromisní. Na jednu stranu jím nemůže být pouhé opevnění se v západní části našeho kontinentu, jak navrhují vyznavači jednoduchých receptů. Ale stejně tak nelze připustit pokračování současného stavu. V obavách o svou vnitřní bezpečnost a uchování evropské kulturní svébytnosti to připustily i nejrozvinutější evropské demokracie.
Ačkoliv migrace z Afriky a Asie hraje v současném Česku okrajovou roli, je toto téma jistou zkouškou i pro naši společnost. Dosud totiž byly karty rozdány tak, že extrémisté a populisté přinášeli zjednodušená a radikální řešení, zatímco ostatní strany reagovaly na tuto agendu pokusem o vymlčení a zastíráním jejích dopadů. Dokud však budou existovat takto zásadní tabuizovaná témata, o jejichž řešení se v „dobré společnosti“ pro jistotu nemluví, nemůžeme naši demokracii hodnotit jako opravdu dobře fungující.
