Článek
Jedna z lekcí, kterou naše společnost poznala po koronavirovém sevření, říká, že role státu může být mnohem větší, než si někteří z nás dokázali představit. Uzavření hranic, omezení pohybu, regulace některých podnikání, povinná hygienická opatření, zavřené školy. To však byly jen změny patrné na první pohled. Událo se toho mnohem víc.
Podpora státu a peníze „shazované z vrtulníku“ nám ukázaly, že je možné téměř nepracovat, a přesto pobírat plat či mzdu. Na málo selektivní, téměř paušální podporu vydal český stát stovky miliard korun. Následná změna, která se udála v myšlení lidí, je těžko objektivně vyčíslitelná, ale její důsledky jsou zásadní. Stát a jeho lídři nám totiž ukázali, že jsou to právě oni, kdo se o nás chce a bude starat. Samozřejmě je to všechno kašírované, uvnitř často nefungující a připomíná to doby socialismu. Také tehdy byla péče státu tak dokonalá a intenzivní, že se to téměř nedalo vydržet.
Zdá se, že právě tento postcovidový syndrom je tím nejhorším, co nám po pandemii zůstalo. U řady lidí došlo k rozvolnění naprosto přirozených společenských pravidel, která říkala, že pracující člověk ráno vstane, jde do práce a tam stráví přinejmenším třetinu dne. Otřáslo se také paradigma, že se pracuje aspoň pět dní v týdnu. Mladé generaci Čechů mohou tyto premisy znít poněkud staromódně a podobně na to asi nahlížejí i ostatní mladí Evropané. V tomto ohledu se svět změnil nejen u nás.
Na pozadí této změny upozorňuji ještě na zdánlivou maličkost, jež však charakterizuje současné politické strategie. Asi si vzpomenete, jak se před volbami rozdával pětitisícový příspěvek rodinám s příjmem do milionu (!) korun, přičemž v téže době hlásily cestovní kanceláře rekordní tržby a letiště nestačila odbavovat turisty toužící po dovolené u moře. Už samotný princip takto nastaveného společenského modelu má daleko k jakékoli racionalitě a svou práci v našich myslích tím samozřejmě odvedl.
Na rozdíl od principu (nikoli reality) takzvaného „amerického snu“, tedy bohatství a štěstí, k nimž se dojde každodenní tvrdou prací, vznikl model jakéhosi „evropského snu“. Jeho cíl je stejný, ale cesta je dlážděna populismem, všudypřítomnou národní i nadnárodní byrokracií, regulací, neselektivní státní podporou a na ni navazující touhou po zisku, na který se člověk příliš nenadře.
V každé evropské zemi je to samozřejmě trochu jinak. Ale rostoucí význam státu na úkor jednotlivce je trendem obecným. Stačí si poslechnout plány předních evropských lídrů, jako je francouzský prezident Macron nebo předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, a je jasné, že politici plánují i v budoucnu zasahovat do života jednotlivců spíše výrazněji než méně.
Jedním z pozoruhodných důsledků pro nejbohatší evropské země je fakt, že tam, kde je princip „evropského snu“ rozvinut nejvíc, směřuje největší proud ekonomické migrace z Afriky a Asie. Například Německo vytvořilo státní byrokratickou síť znemožňující příchozím začít okamžitě pracovat, přičemž stát je dotuje z vybraných daní a na vrub státního dluhu. Nyní překvapeně zjišťuje, že si polovina příchozích dlouhodobě nenachází žádnou práci.
Důsledkem naznačených trendů je stagnace, nikoli prosperita. To má sociální i politické konsekvence. Jen v posledním měsíci stávkovaly v Německu nejrůznější skupiny obyvatel – od lékařů velkých nemocnic až po strojvůdce. Proti ztrátě dotací demonstrovali zemědělci. A v tomto prostředí vyplouvají na povrch i temné společenské proudy vnímané jako ohrožení demokracie, dokonce i jako návrat nacismu. I proti nim, tedy proti pravicovým extremistům reprezentovaným stranou AfD, se v Německu už měsíc každý víkend demonstruje.
Do širokého spektra tradičně diskutovaných příčin českého i evropského zaostávání tedy nabízím ještě jednu další. Je jí proměna myšlení. Mnozí přijali za svou myšlenku, podle níž přebírá zodpovědnost za naše životy do jisté míry stát. Ten na to však (už z principu) nestačí. Nicméně jeho úředníci, natož politici, to nikdy nepřiznají. Přece si nevypustí vlastní rybník.
Dokud toto bláhové přesvědčení nezměníme, bude Evropa i nadále ztrácet svou konkurenceschopnost.
