Článek
Po více než deseti letech prožíváme v českém zdravotnictví opět situaci, v níž zaměstnanci, mimochodem tolik chválení v covidových letech, vypověděli manažerům oboru své služby. O tom, co se v posledních měsících dělo, bylo napsáno už dost. Zajímavější je, co se ještě dít bude. A pro odhad věcí příštích a střízlivé hodnocení vlastní situace je dobré hledat mezinárodní kontext.
Zajímavou paralelu v současné době nabízí německé zdravotnictví.
Po zkušenosti posledních 30 let by se nabízel jednoduchý recept na zlepšení (nejen) českého zdravotnictví: podívejme se za naše západní hranice a opišme od Němců všechny jejich dobré recepty. Ta myšlenka by byla vedena logickou úvahou, že pokud se k Německu přiblížíme, budeme si užívat také srovnatelného blahobytu.
Že je tato myšlenková zkratka bohužel nepřesná, nás v posledních letech přesvědčují nejen ekonomické výsledky, přesněji řečeno neúspěchy našeho západního souseda, ale také výsledky jeho školáků v mezinárodním srovnání – malí Němci dopadli výrazně hůře než malí Češi a tamní média tento výsledek označují za katastrofu. A nakonec je tu i efektivita německého zdravotnictví. Právě o něj se mi jedná.
Německo vykazuje nejvyšší výdaje na zdravotnictví v Evropě a k tomu přidává nejvyšší počet hospitalizací a naprosto neadekvátně vysoký počet většinou výborně vybavených nemocnic. Ty v mnoha případech vsadily na to, že stačí nemocnici dobře vybavit, a poté v systému paušálních plateb inkasovat za hospitalizaci každého pacienta. Pakliže však vytvoříte ekonomicky motivovanou širokou nabídku nemocnic, nevyhnete se ani tomu, že řada hospitalizací nebude motivována skutečnou potřebou pacienta, ale ekonomickými důvody. Do tolika nemocnic budete navíc horko těžko shánět personál – a to je další kámen úrazu současného německého zdravotnictví.
Tamní ministr zdravotnictví Lauterbach proto letos na jaře představil reformu stojící na několika principech. Ty by měly vést k centralizaci péče a odstranění ekonomických (nikoli medicínských) motivací k hospitalizaci pacientů. A v neposlední řadě rozdělení nemocnic na tři skupiny podle rozsahu a do jisté míry i kvality poskytované péče. Že se Lauterbach od té doby utkává s řadou odpůrců, není třeba příliš zdůrazňovat. Dle ústavy jsou totiž za zdravotnictví zodpovědné jednotlivé spolkové země. A těm se příliš nelíbí, že by měly některé „jejich“ nemocnice, často navíc skvěle vybavené, končit. Jenže právě to je cílem spolkové vlády. Nabídka se musí trochu utlumit, efektivita systému by se tím měla zvýšit.
Bude zajímavé sledovat, jak reforma v Německu dopadne. Bude to jistým vodítkem i pro nás. My se sice potýkáme s řadou jiných problémů, ale nedostatek personálu, nadbytek nemocnic a absence informací posuzujících kvalitu péče, to vše nás s Němci spojuje.
Na naší situaci je paradoxní, že potenciálním hybatelem reformy jsou zatím mladí lékaři, kteří do zakonzervovaného systému přinesli aspoň trochu svěžího vzduchu. Že jejich volání po změně přesčasů bylo dočasně utlumeno miliardami, které jim do platů přisypal vládnoucí establishment, nehraje roli. Politici neudělali nic jiného, než na co jsme od nich zvyklí. Namísto reformy, kterou už měli na veřejnosti dávno diskutovat a bojovat za ni s hejtmany, odbory i lékařskou komorou, vládne z jejich strany jakési bezčasí. A také snaha o politické „vymlčení“ problému. Je však možné, že tentokrát jim to tak lehce neprojde.
Nechci mladým lékařům napovídat, ale jejich dalším krokem by mohl být požadavek strukturálních kroků a změn v českém zdravotnictví. Od politiků jsme se jich nedočkali a systém s výrazně rostoucími náklady (už půl bilionu korun ročně!) nebude schopen dalšího růstu jen na základě dalšího přisypávání peněz. Budou nutné bolestivé změny ke zvýšení jeho efektivity. Němci už o tom aspoň mluví. Přidat bychom se měli i my.
