Článek
„Abychom se nestali skanzenem skanzenu,“ formuloval na začátku léta poradce premiéra Štěpán Křeček svou obavu nejen o budoucnost České republiky, ale i celé Evropy. Nevím, nakolik ta slova byla pouhým radikálním vyjádřením mladého ekonoma a nakolik je lze považovat za oficiální vládní stanovisko, ale každopádně s ním tento názor sdílím.
A tak až v pondělí ráno přijdou do některých škol čeští politici a budou se tam usmívat na vykulené prvňáky, cituplně je hladit po hlavě a podepisovat se do pamětních knih, měli by těm malým dětem také říct, že u nás nemáme žádnou vysokou školu, která by se počítala aspoň do první stovky ve světě.
Pokud by tedy nejtalentovanější ze začínajících školáků chtěli dostat skutečně elitní vzdělání, pak je třeba, aby se dlouhodobě připravovali na studium v zahraničí. Kdyby se chtěli stát vědci s mezinárodním dopadem na úrovni obdržení Nobelovy ceny, pak je to stejné. Budou muset naši zemi opustit a pracovat jinde.
A pokud by pomýšleli na mezinárodní úspěchy třeba v globálních sportech, pak je čeká cesta do zahraničí také. Hokejisty nebo basketbalisty nejspíš brzy po pubertě, fotbalisty později. Jedinou výjimkou, která mě v této souvislosti napadá, jsou tenisté, někteří atleti a mimo systém vychovaná Ester Ledecká.
Děti by samozřejmě nepochopily, co jim to politici říkají, ale jejich rodiče by tomu rozuměli dobře. Česká republika se po právu chlubí bohatou historií, nádhernými památkami a dohromady čímsi, co můžeme nazvat kulturním dědictvím. Méně už bohužel čímkoliv, co vytvořily poslední generace. Kde u nás najdeme světovou moderní architekturu, skvělé dopravní stavby nebo třeba jen národní stadion pro sportovce?
Že by tu mohlo vzniknout něco podobného, zní jako science fiction, protože za posledních padesát let sice několikanásobně přibylo aut, ale silnice, po kterých mají jezdit, se mění šnečím tempem. O rychlosti moderních japonských nebo čínských vlaků si můžeme nechat zdát. V takovém případě bychom totiž překonávali vzdálenost mezi Prahou a Brnem nikoliv podle dopravní situace za dvě, tři nebo čtyři hodiny, ale za čtyřicet minut.
A perličkou pro sportovní fanoušky jsou ostudná betonová torza stadionů na pražském Strahově připomínající někdejší slávu českých atletů a sokolů. To všechno jsou zdánlivě nenápadné deficity, které není jednoduché vyčíslit v běžných ekonomických parametrech, ale reálně existují a budou nás stále více zatěžovat.
Klíčem k jejich řešení však není stavba jednoho stadionu, silnice nebo železnice (špičková univerzita je nepravděpodobná dokonce natolik, že jsem si ji ani nedovolil napsat mimo závorku). Rozhodující je existence určité vize a také změna myšlení, v němž se i přes bezprecedentně rostoucí dluhy státních rozpočtů usídlila nárokovost, a to bez ohledu na kvalitu a intenzitu odváděné práce.
Populisté zde v posledních letech rozšířili neopodstatněné mínění, že pokroku lze docílit bez konkrétního plánu a následné tvrdé práce. Ne, není to tak. Perpetuum mobile zatím neexistuje, ani na nic podobného spoléhat nelze.
Abychom se tedy během následujících let nestali slovy premiérova poradce „skanzenem skanzenu“ a nejtalentovanější děti nepřipravovali pouze pro práci v zahraničí, mělo by se něco stát. Je to naléhavé.
