Článek
Přístup k výsledkům zdravotnických pracovišť, jednotlivých týmů, či dokonce jednotlivců je s určitou dávkou nadsázky měřítkem toho, jakou míru demokracie v naší zemi chceme, a částečně i toho, kam naše společnost směřuje. Celý problém je mnohem složitější, než se většinou podává, a já se pokusím přiblížit ho z různých pohledů.
Tím nejdůležitějším je zájem pacienta. Předpokládejme například, že čtenáře těchto řádek postihne vážná choroba, kterou by si chtěl nechat léčit od nejlepších odborníků v zemi. Způsobů, jak toho nebo ty nejlepší najít, je několik a všechny mají k jednoduchosti a objektivitě daleko.
Za ten nejspolehlivější lze považovat doporučení, že tam, kde se výkonů dělá hodně, se většinou dělají i dobře. Kvantita s sebou obvykle (ne však nutně!) táhne i kvalitu. Ani porovnání konkrétního počtu výkonů však nemusíme najít a to už nemluvím o výsledcích zcela konkrétních lékařů – tam už pacient nemá vůbec žádnou šanci dobrat se jakékoliv informace.
A právě z těchto důvodů je třeba otevřít stavidla zdravotnických statistik a pustit všechny potenciální zájemce dovnitř. Myslím, že by na to měli mít právo. Zdaleka ne všichni si to však v naší zemi myslí.
Můj pohled lékaře říká, že od některých kolegů bych se nechal léčit v jen naprosto nouzové situaci, kdežto za jinými bych neváhal cestovat stovky kilometrů. Jinými slovy, v lékařské praxi se člověk setkává jak s vynikajícími, tak i průměrnými nebo prostě slabými kolegy. Je to stejné jako v jakékoliv jiné profesi a jen naivní lidé si mohou myslet opak.
Proto se domnívám, že by se data o naší práci měla pokud možno zpřístupnit. Ostatně proč ne? Vždyť činnost celého zdravotnického systému je placena z našich daní (zdravotního pojištění), a tudíž ten, kdo platí, by měl mít i nárok vědět, za co jsou jeho peníze utraceny. Stejné by to mělo být i ve školství a vlastně kdekoliv, kde se jako hlavní financiér objevuje stát. Stát by na základě tohoto precedentního kroku byl nucen fungovat otevřeněji. A zřejmě i lépe.
Mohlo by vás také zajímat:
Moje více než čtvrt století dlouhá zkušenost výzkumníka, který data z ÚZIS, tedy centra pro medicínskou statistiku, používá, je však složitější.
Zaprvé, zatím se mi za léta spolupráce s ÚZIS nikdy nestalo, že by mi požadovaná data neposkytli. Možná je to tím, že jsem se vždy ptal na výsledky vlastní a nikdy jsem nepátral po výsledcích ostatních. Nicméně zkušenost s touto institucí není zdaleka jen negativní, jak se v médiích často objevuje.
Zadruhé, někdy je i za pomoci zkušených a nesmírně fundovaných statistiků opravdu velmi složité zjistit, který způsob léčby nebo místo, kde se pacient léčí, je lepší. Většina veřejnosti i těch, kteří o dané problematice píšou, podobnou zkušenost nemá, a proto neví, jak složitá a často zavádějící může interpretace předkládaných dat být. Tím nejjednodušším příkladem nechť je moje zkušenost s jedním z nejslavnějších kardiochirurgů historie Dentonem Cooleym, který měl v době, kdy jsem na jeho pracovišti byl, největší úmrtnost jím operovaných pacientů ze všech kolegů v jeho instituci.
Vysvětlením je věta, kterou mi jednou řekl: „A kdo má ty chudáky operovat, když ne Denton Cooley?“
Může se tedy stát, že ten se zdánlivě nejhoršími výsledky je ve skutečnosti nejlepší, protože léčí zdaleka nejtěžší pacienty. A věřte, že to na první pohled nepoznají ani pacienti, a dokonce ani zkušení lékaři. A pokud by se někdo pokusil zohlednit třeba jeden či několik rizikových faktorů, které by jejich interpretaci více přiblížily realitě (například věk operovaných), pak to k serióznímu posouzení a následné interpretaci může být pořád málo.
Zatřetí, jen málokdo, s kým jsem se během své lékařské praxe poznal, měl takovou kuráž jako zmiňovaný texaský kardiochirurg. Jakmile se někde začaly sledovat výsledky jednotlivých lékařů, tak to většinou vedlo k jejich optickému zlepšení, ale současně to bylo vykoupeno tím, že někteří z nejtěžších pacientů se prostě neléčili. Sdělilo se jim, že jejich nemoc je příliš pokročilá a operace není možná. Ano, je to odporně alibistické.
Začtvrté, existuje však i přesně opačná zkušenost ukazující, že zveřejnění výsledků velkých registrů může změnit příliš optimistická očekávání lékařské veřejnosti. Doporučené postupy totiž v medicíně vznikají především na základě výsledků těch nejlepších pracovišť, jenže ne každý je schopen operovat jako zmíněný Denton Cooley nebo třeba hrát tenis jako Roger Federer. Proto nás velké registry mohou přivést k realističtějšímu pohledu na vlastní práci.
V ideálním světě plném inteligentních lidí, jejichž činnost směřuje ke kultivaci okolí, bych jednoznačně doporučil co nejširší zveřejnění zdravotnických statistik. Takový však svět není, a proto při zpřístupnění těchto dat můžeme očekávat spoustu iracionálních a zavádějících zpráv a návazných diskuzí.
Iracionalit i vysloveného zneužívání důvěřivých pacientů jsem už ve zdravotnictví viděl hodně a jejich napravování je vpravdě sisyfovská, tedy nikdy nekončící práce. Pokud ale zvažujeme všechna pro i proti, pak těch pro je přece jen o trochu více. Berme to jako jistou známku snad nikoliv jen bláhové víry ve vyspělost naší společnosti. Nicméně za dané právní situace jsme i od tohoto kroku pořád ještě daleko.
